Byl jako máj, jak jaro královské,
jež štědrý říjen slíbí, bohatý
na plody, času žeň, a kolem svět
se klaněl mu, neb svěžest, sílu měl,
a nadšení, to tré, čím mužem muž.
Plál hrdě, slavně jeho velký zrak,
jak ranní hvězda nežli zmizí v jitru,
neb z duchů kdo se rovnat jemu směl?
A jako v máji opozděný mráz
se probudí a rukou ledovou
si cestu klestí květy, zelení,
– jeť krutší mráz, jenž květů okusil –
a jako měsíc, který obchází,
kdy svět se ztiší, tiše, tajemně
kol těkaje a jiný tvoří svět,
a v sen a mdlobu lidský láká rod,
tak obcházela kolem něho Smrt.
Jí líbil se ten jinoch nádherný.
Ji nezřel on, však cítil přítomnost
kol sebe něčí stále, tichý krok
jak obchází jej tajně, blíž a blíž
se tiskne k němu jako ženy stín
v kruh stále užší. Potom pohledla
mu z blízka v líce. On se pozachvěl
těch očí dotekem, a vzýval lásku
svých přátel, vzýval matky modlitbu,
by shasily jej... marně... opodál
ten bledý stín již čekal, usmíval
se naň, a z klínu nad sníh bílého
naň sypal bledý květ, že jeho úsměv
v mžik zledověl pod jeho přívalem.
Tak bezbrannému přiblížila se
a tiše vtiskla první polibek
mu na rty, první lásky polibek.
Teď v rakvi on jak bílá socha sní.
O tiše! Vizte Smrt tam u rakve,
jak stojí tiše, nad ním schýlená,
neb dražší nad vesmíra velebu
hvězd bleskot přenádherných byl jí on.
Zda láska ještě pozdní, záhrobní
se rozhárá i v něm jak hvězda bludná,
jež v pochybách se rodí?
Zda opětuje její polibky?
Zda v první vášni přivine ji k srdci,
jež nepoznalo dosud žen?
Ó tiše,
zde velikého něco děje se!...
Ten věčný klid – toť klid je velké lásky...
A všecky sféry světů vzdálené
sem tíhnou a se chýlí k němu blíž
jak sňatku svědkové a manželstva.
Již rakev přiklopte! Ať v závoj halí
to mysterium svaté, obrovské,
ať neví nikdo, těžkým pod víkem
co dál se děje, to, co bůh jen zná
a tuší naše srdce přátelské,
jež rádo mělo jej, a jež mu bilo
vstříc v tichém souzvuku jak večerní
kdy v dáli zvony krajem zpívají.
Však přišla noc – a zvony mlčí již.
Kam vlny zvuků poděly se – kam?