M. Cokoli na světě jest, vždy k něčemu dobrému slouží.
D. Náš svět, cožkoli má, jest marné, a chatrné zboží.
M. Dobrou nazveme věc, když k dobrému chýlí se koncy.
D. Však co tu viděti, jest jen klam, a nástraha smyslům:
Na oko krásy je dost, však zhrozýš se, barvuli setřeš.
M. Všecko je příčinou svou, a k svému se záměru táhne;
Svět v tom spojení má, když příčina příčinu plodí.
Předvrh jak by tu stál, kdyby nebylo podvrhu jeho? –
Záměrem řídí se čin, a bez činu všudy je mrtev.
D. Já jsem bez spojení, nebo vlastní se spravuji vůlí.
Byť svět z oplatku byl, co mi jest, když oplatku nechcy? –
Vlastní příčinou chut, a bez chuti všecko je blátem.
Kdo hned od kolébky ani cukru, ni pamlsku nezná,
Dej jemu, co se ti zdá, však nechutně povrhne se vším:
Příčina příčiny jest, že žaludek nezvykl tomu:
Dlouhou navyklostí se příčina urodí skutkům.
Nechť svět cokoli má, jest marné, a nestačí nikam.
M. Proměny světa se dály, a svět v své drží se kouli;
Vše, co se přihodilo, jest následkem učinků předních.
Kdyby se Evina chut byla zmařila, věř mi, že nikdy
Nám ani Kayn, ani hrdostí svou ten Babylon slavný
Nebylby znám; ani pnoucý se do nebe věž ani solná
Socha; y padajícý vší hruzou z oblaku sýra,
Levioson, Šor Habbor, Barjucher s Sabathyonem (a)
Byliby nevědomost svou podivnou sadili jestost.
Kdyby se Ebreů rod tak velikou nepojal láskou,
Bratra by Ejipčanům byl za grešli neprodal bernou,
Jozef zdaliby vladařem byl? – a bez něho čeled
Bylali před hladovou se tu hájiti dovedla smrtí? –
S vymřením rodiny však by tu lid, jenž vyvoleností
Nad jiné pyšní a vře – čeho věčně by škoda, a žel byl –
Zůstal nestvořeným. D. (doskočně) Tedy Ebreů bylo tu třeba? –
Méně kde podvodu, tam se y svárové rodějí zřídka.
M. Následek uloží muže, y ctnost dle způsobu svého:
Buďto je na světě ctnost, nebo protivnou tváří se mocý! –
D. Ctnostných nebožat jest, jako vznešených titěrek všudy.
M. K svému všecko tu jde. D. Proč ctnost se tu trápí, a moří?
Zlostník dobře se má, a poctivý všelijak hyne?? –
M. Jeli co bez příčiny? – Ctnost v čas, v čas odplatu bére.
Krom času ctnost se y v obecnou smotlachu bezděky klade.
Lidské věcy jdou jako v kole, a v kolo se plychtí;
Chasa obecní dá zvuk mistrovi moudrému často.
Jeden druhému lže, však míní, by za pravé přijal.
Nedvěda přijatého rád přepustí bližnímu svému.
Všecko tak musý se stát, syce svět by se přetvořit musyl.
D. Věc těžká, být zklamánu, však přetíží všecko,
Jestli že od přítele se tu věrný oklame přítel!!
M. Za hříchem pokuta jde, nebo hřích trest v spojení nosý.
Hřích však hříchem jest, když hříšně se navalí potah.
Mistr, cokoli má, jen věc když mistrně spojí.
Mistrovi učenec snad by tu chtěl se mu v řemesle rovnat? –
Za pluhem pujdeme svým, a každý si odpoví z svého.
D. Cesta jest blízká, jako vidíme, k nešlechetnosti,
K ctnosti předaleká, a lid má ztrpení krátké!!! –
Mládež rozmařilou a starečka v dětinství máme;
Krása tu záměrů svých, ani odměny nevidí láska;
Mládenec bez milosti, a stareček přátelství prázen!
Blázen na místě svém, ba y pochlebník vysoce vážen!! –
M. Za živa ztropějí smích, však napotom v pamětí zhasnou.
D. Protoli ctnost, aby protivným následkem tříbila darmo?
Povaha světali jest, aby zlým se tu řídilo dobré??
M. Zakonodárce je věc, aby zákon zakonně vydal.
Proto je zapotřebí, aby k tobolce vlastní se zřelo:
Svou kdo příčinou jest, nechť učinkem řídí se vlastním;
Blažení, protivenství jen v potahu člověkem vládne;
Čas však oblevu dá, když jemu se vyhoví zdárně.
Což se tu přihodilo, bylo vždy svých učinkem příčin;
Jinák kdyby se věc v svém učinku zjevila světu,
Svět by podobu svou, y spojenost změniti musyl.
Věř tedy: všecko, co jest, že tu k dobrému záměru slouží.
D. Vždyť tomu neodpírám, že mohlo na světě někdy
Dobře y být; však nyní se všecko naopak děje.
Někdejší přívětivost lidská svou laskavost zvrhla,
Šalba a důvtipný klam jsou vůdcové v rozcestí světa;
Kdo jinou rukovět má, ten zbloudí, a nepřijde k místu.
M. Zbloudění jednotlivé, když k obecné výstraze bývá,
Dobrou příčinou jest: nebo učinek vyvodí dobrý.
D. Od toho dne, co se bratrský svár zlou vyjednal vraždou;
Co se tu před hezkými ctná stařena mládency smála;
Dcery co utěšeným jsou nápojem schopnily otce;
Syrnatý dešť co tu lid, ba y městečko uvedl v popel;
Oslové hovořejí; a co slovo to rozhodem bylo,
Pro který krev lidská nevážně se cedila často;
Světlo co opony má, a ohlavem dvoří se rozum;
Pravda a spravedlivost co je hříčkou obmyslnosti;
Každý co na svůj krám tak vtipně a mistrně bije;
Co sme tu čtyrmecýtmých tak bolestně poznali koulí.
Hromových děl, bodáků, a jiných k pohromě lidské
Nástrojů na tisýce; co vražda rekovstvím slove;
Vtipný co nešlechetník všem poctivým osýdla lícý;
Právo co násylím jest, a právníka vyborně krmí;
Od toho všecko se dnes v tak zlou obrátilo stranu.
M. Nevyhnutedlně tak se tu všecko musylo státi:
Pohroma jednotlivá jest zyskem všeobecnosti;
Vícli se jednotlivost svírá, tím obecné dobré
Více se šíří a vzrůst svůj, jako to vidíme, bere.
Nic není bez příčiny, nebo všecko je nevyhnutelné;
Klínem žene se klín, ale k dobrému kole se všecko.
S. (k sobě) Tady je hádka, a pře, y chutně se mezi ně zplichtím! –
Kdo v čas vyloží krám, se naděje velkého zysku.
(k ním:) S dovolením; kdo pravdu by rád, nechť poslyší řeč mou.
Ku pravdě postaven jsem, a pravda mi výborně sluší.
Protož cokoli máte, mi hned jako vyložte k světlu.
D. (k Mudroch.) K světlu? mužíčka znám: svůj lov má v zakalenosti.
Sobě sy rozumí, však y lid svůj pojme sy v rozum;
Světlým světlosti má, ale kolným přepustí kol svůj;
Svého hledí si rád, a do své tobolky shání;
S moudrými mudruje, však y k prostnému sprostě se mívá.
M. Jak tomu příčina chce; vždyť včelička z rozličných květin
Obratnou schopností svou med přesladký vyvodí ročně.
D. Co asy Sulcyus jí, a pije? – M. Jedem se živí! –
D. (k Sulc.) O světě řeč tady jest, on chválí a já ho tu haním.
S. Nechť má cokoli svět, nám všecko se vyborně hodí.
Žijeme, tyjeme, však za to z nás čas užitek bére.
Mějte sy, vám co se zdá, nám svět musý za něco státi.
Tak jest usudek můj, tak přemilé Popelky vůle.
D. (k Mudrochovi) Sulcyus vybírat zná, co mu na světě k pohodlí slouží! –
Za plevu jeli mu svět, čili za koudel Popelce jeho?
M. (k němu) Ržídí se záměrem svým, nebo k čemu se uhodí podvrh.
D. (nahlas) Světem vždy bude svět. M. (důvtipně) Však slušnoli pejřit se bláznům?
S. Blázen v potahu jest: jeho smejšlení vyloží leckdos,
Jak se mu zdá; jeho pán, y sluha, y vyslechne sprosták;
Učiní však, jak chce. A co učiní, komu je potom?! –
M. Jeli mu následek vhod? D. Když dobře se má, je mu dobře.
S. Cestou přímou jdeš: nebo žijeme, abychom žili.
Lidské živobytí v tom utěchu má, že je chutné.
Na čas žijeme, čas nás z rozkoše přeplaví v trpkost
Času sy vážiti, vždyť svět vlnou se protivnou zmítá;
Ovoce česati máš, když dobře ti uzraje vždycky!
Pádel, a nedorustek svou kazý se nedospělostí.
M. Jaký to Sulcyus muž!! – D. Y k řemeslu hodí se mému.
S. (uraženě) „K řemeslu tvému že já? – snad povrchní člověče blázníš?“
D. Lépe je bláznem slout, než Sulcyem skutečně býti.
Každý je tím, kým jest, byť štěstí mu poněkud přálo;
Šťastným nazve se však, kdo ctností sy vydobyl štěstí;
Kouřem ostatní jest vyjasněným od slunce z rána.
Kuř sy tu, jak se ti zdá, však slunečko nezdržíš v běhu.
M. (napomínavě) Pánem Sulcyus jest, a s pány se po pansku jedná.
Ržeč tady o světu jest. D. Vždyť znám, co jest, a co umí.
S. Proto y potřeba jest, aby světem se řídilo všecko.
D. Světem? – Kde bude ctnost, ona váží, a vycení skutky? –
S. Ctnost jen k prospěchu jest. M. Já sám za to mám, že sy nikdo
Na sebe nevezme hůl, ani revnímu soku ji podá.
S. Kdo věc vyvedl svou, ten život sy znejblaženějšil.
Ctnost již vymřela, však dala výstrahu na světě lidem:
„Střezte se mne, kdo nemůže tak, jako přísluší býti.“
Čas kdo pod mocý má, jest ctnostným za času svého;
Přejdeli ten, má chvíli, by nové sy ohledal ctnosti.
Ve světě panuje čas, a pohodlí vine se k času.
Komu se nahodí med, zdali chutně si k peluni sáhne;
Když jemu na vůli jest, aby pohodlí užíval svého? –
Hořkost sladkostí jest, když nuznému pomůže z místa.
Sladkost hořkostí však, když člověku vyniknout nedá.
Blaze je těm, jenž v pochybnostech se prospěšně znají,
Ptáka u povětří když vidí, y dovedou lapit.
D. Ctnost tedy v potahu jest? S. Jak čas, nebo připustí místo.
Slavným hrdinou jest, kdo mocné se uchytil strany;
Slaboučký prut jeli s to, aby ctnost mohl udržet vážnou? –
Světa opravitel, když věc svou postaví na vrch,
Slavně se ctí; však jestli smekne: tu potupy dojde.
D. K smíchu mi ledacos jest, však tomu se nemohu smáti:
Svět kdo opravit chce, nechť nejprvé opraví sebe:
Bez sebe opravitel tak jest, jako bez knotu svíčka.
Svět má pohodlí své a ctnosti se nepřeje kousek!
Má Sulcyus krám y příbytek s Popelkou švarný!!
M. Sulcyus způsobem svým jedná. D. Rcy, ošemetností.
S. Svět čeho chce, to mu dám, a co má rád chutného, béru.
Času, a osoby kdo se tu zmocniti zná, bude pánem.
Ctnost buď čímkoli buď, když mně jen proklestí cestu.
D. Za karban o trhu ctnost tedy vyložil Sulcyus zyštný!!
M. Vyložil krám; vždyť krám kramářovi vydrží břicho.
S. Tak jest. Však mezy námi ať dím, co je po světě komu,
Aby se traplivými zanášel pro něho věcmi? – ! –
Všecko, co vidíme zde, jen nám jest stvořeno k vůli;
Jiného smejšlení muž syce radosti neodejde nikdy.
Svět má určení své, však sebou se stvoření víže;
Mámeli všeho tu v čas, tak přejeme y každému zbytky.
D. Kdo jest na zbytky živ, ten snadno se umoří hladem.
M. Kdo má rozumu dost, ten lehce sy pomůže z bláta.
S. Třebali v bláto se hnát, když k pohodlí volno je všudy?
D. Volno co Sulcyovi, není, věřte mi, každému volno.
Svět syce jediný jest, však lid v něm rozdílný živ jest.
Statkem, a důstojností kdo mdlejšího přemohl soka,
Byť by y bez ctnosti byl, tak mocně je u světa ctnostným.
M. Ctnost jemu podkovou jest. S. Jak k prospěchu třeba je komu:
Na ledu kovaný kůň snáz běží, a – nesvrhne jezdce.
Jezdcovi vše jedno jest, aby jel, jen projdeli zdárně:
Skutkem umysl jest, a umyslem barví se skutek.
Blázen umysl svůj jen bláznění tvoří sy švarně.
Rozdíl toliko jest – čili sobě, či jinému blázní.
M. (Ulekne se) Kde bude záměr, a kam se tu poděje předvrh a podvrh?
S. Záměrem žaludek jest, nebo bez něho s člověkem veta.
Příčina živobytí nechť v přední se položí místo;
Žaludek natuží čin, a činové člověka krásý.
Co je tu bez prospěchu, nechť plevou, a chamradím slove.
Krásný svět by to byl, aby nás chtěl peluní krmit!!
Plavec vlnobitím zmítán jsa, po zemi touží,
Do vody uvržený rád k suchému žene se břehu;
Rek se y obarví ctně, když vlastní mu nesvědčí barva,
Pakli že nástrojům svým moc dá, a kreje se nimi.
Jistě že v protivné bouři, ba v strašlivém rozbití lodě
Zůstane bez pohromy, a k svému se doplaví břehu.
Kdo můž bez oček být, zdali pujde sy kupovat brejle?
M. Všecko se na světě svou žene příčinou postačitelnou:
Kdo svět bez světa má, ten světu se nehodí nikdy;
Na světě, cožkoli jest, vždy ke všemu dobrému slouží.
D. Svět náš cožkoli má, jest marné, a chatrné zboží.
S. Nechť má cokoli svět, mně alespoň všecko se hodí.
D. Tímli se na nový rok tak lehce mu odbyti dáme?
S. Rok ten před rokem byl, a na přesrok zůstane – ještě.