XXII.
Nalákav se prachu z lidské hlíny,
Nalákav se prachu z lidské hlíny,
pojav hrobův živou myšlénku,
darmo sháním s oka charé stíny,
klesám zemdlen v krypty výklenku.
Spánek na oko se zmdlené sklání,
jako mlha pláni zaplaví, –
mlhu slunce v rosu rozehání, –
mysl tvoří ve snu postavy. –
Přede mnou se zastkví obraz jasný,
z demantův jak záře setkaný,
vystupuje z něho jinoch krásný,
duševním kýms kouzlem pásaný.
V řasách volných přeskvostného rouna
hraje sterá barva měňavá,
tak jak v rouše prý chameleona
s barvou svou květ každý zahrává.
33
„Kdož jsi? – Pravda? – Či tě sen můj bájí?“ –
„Mne co mocnosť věčné proměny
bratři tvoji smrtí nazývají. –
Sleduj mne jen, spáči zmámený!“
Mimovolně noha moje vstane,
spěchám divy uzřít žádaje,
až duch před náhrobkem jakýms stane,
bych si nápis četl, kývaje.
„Aj zde odpočívá poezije,
byla, květla, svadla, setlela!“ –
„V tom se, brachu, leda žert kýs kryje,
poezije že by zemřela? –
A co lyry zvuk by přeznít mělo?“
Pokleknout mně dal duch znamení,
z nitra země v ucho mocně znělo
kyklopických kladiv bušení.
34