Z CYKLU PARODIE

Jan Neruda

Z CYKLU PARODIE
Chceš-li měsíc, já ho písní snesu, beztoho tam marně mrakům svítí, měj ho za zrcadlo, abys znala, jaké zvláštní jsi a skvostné kvítí. Oku mému světlo kýžícímu lesk snad jeho podá ulevení, abych poznal krásu bezpříkladnou, abych utonout moh’ v udivení. A když při horoucím obdivu mém báj se splete, píseň nezvede, pak snad mysl z bledých jeho pršků novou báj a píseň upřede. [16] *