Z CYKLU PARODIE
Chceš-li měsíc, já ho písní snesu,
beztoho tam marně mrakům svítí,
měj ho za zrcadlo, abys znala,
jaké zvláštní jsi a skvostné kvítí.
Oku mému světlo kýžícímu
lesk snad jeho podá ulevení,
abych poznal krásu bezpříkladnou,
abych utonout moh’ v udivení.
A když při horoucím obdivu mém
báj se splete, píseň nezvede,
pak snad mysl z bledých jeho pršků
novou báj a píseň upřede.
[16]
*