LÁSKA RŮŽE
Po lásce už zastesklo se růži:
„Přijď, o slunko, ohnivý můj muži,
přijď, o přijď, a dej mně políbení,
bez lásky v tom světě žití není.“
Vyslyšelo slunko, sklonilo se,
dotknulo se keře zlatou září,
dotknutím už poupě rozvilo se,
zčervenalo jako panna v tváři.
Políbilo po prvé –
růže jakby z krve,
políbilo druhykrát –
počala už barvou hrát –
líbalo a líbalo –
na smrť se už dívalo.
Zavolalo větříček,
přišel květů hrobníček,
řeklo mu, kde růže chorá květe,
pohrobil ji někde v šírém světě.
[12]
*