Z CYKLU MNICH
Kdo pocítil už samovraždy choutku,
kdo v lásce zřel k té krásné svůdnici,
a zaslech’ hlas ten její zvonící:
„Odvrhnu život – pryč tu dětskou loutku“;
kdo líbal už ty její bledé líce,
kdo tonul v oku jejím chladně krásném,
kdo opojný dech její ssál v své plíce
a tiskna krásnou její podobu
s ní radil se o sňatku způsobu;
kdo roztrh’ pouta vše pro její lásku
a ve snech tisknul prsten svatební
jak ocel lesknoucí a chladící
ku prsoum svým co nerozpojnou pásku –
kdo před oltářem s ním už pokleknul:
což platno tomu, zas že odřeknul
se ženy té nad spásu vnadící! –
vždyť mrtev již bez slávy pohřební,
on mrtev, dožilť volnou žití dobu
a je jen nadhrobkem na vlastním hrobu;
[20]
on přežil život jeden, život druhý
mu nedá blaha, dá jen zápas tuhý,
to modro nebes má proň roušku šedou,
on vstává, lehá s nevěstou svou bledou,
a co mu vypučí snad květů znovu,
vypučí truchložlutě z jeho rovu!
[21]