Sešit veršů lyrických z pozůstalosti (1937)

Jan Neruda

Diplomatická verze Ediční verze
JAN NERUDA
SEŠIT VERŠŮ LYRICKÝCH
Z POZŮSTALOSTI
[7]
MALINKÉ LUIZE
1
Ach bože, bože, dívčinky, vždyť srdce není kámen! – dvě znám já milé sestřinky a jsem už celý zmámen. Já včera spatřil Anninku a věrnost jsem jí slíbil, a dnes? – dnes vidím Luizinku a vidím, že jsem chybil. 2
To mladé krásné oko tak hloupě na svět hledí, že je v něm mnoho lidí a ti že mnoho vědí; a na dnu oka duše už sotva strachem dýše, [9] že v čistou blánku oka svět zlou svou moudrost píše. 3
To oko krásné, hloupé, ty rtíky ještě skoupé, ty tváře sametové, nedávno zoubky nové, ty všechny maličkosti jsou velkými viníky, – nás velké moudré mění ve hloupé trpaslíky. [10] *
To velké staré slunce To velké staré slunce
 tam v horách zachází, ba prý už dávno zašlo, teď se jen obráží. Hledíme klidně na ně, a nic nám neschází, jen zbytek staré lásky nám ještě překáží. [11]
LÁSKA RŮŽE
Po lásce už zastesklo se růži: „Přijď, o slunko, ohnivý můj muži, přijď, o přijď, a dej mně políbení, bez lásky v tom světě žití není.“ Vyslyšelo slunko, sklonilo se, dotknulo se keře zlatou září, dotknutím už poupě rozvilo se, zčervenalo jako panna v tváři. Políbilo po prvé – růže jakby z krve, políbilo druhykrát – počala už barvou hrát – líbalo a líbalo – na smrť se už dívalo. Zavolalo větříček, přišel květů hrobníček, řeklo mu, kde růže chorá květe, pohrobil ji někde v šírém světě. [12] *
Ač nevíš nic o lásce mé, Ač nevíš nic o lásce mé,
 přec žiju v trapném zdání, že hrdě mne se vzdaluješ v zlém, zlém ach pohrdání. Že mysl lednou odpověď vepsala Tvému čelu, – ach nečiň tak: Ty patříš mně, jak srdce patří tělu. Ty patříš mně jak stromu květ, jak zemi patří nebe, – chci žít, chci pyšně, šťastně žít, a dostat musím Tebe! [13]
RŮŽE
Růžičky vy světlé, rcete pravdu, zdali kam krev s kříže na zem kápla, že jste vykvétaly? „Odpověď svou každá po korunce nosí: s úsvitem přijď a pak ptej se slzavé té rosy.“ [14]
Z PÍSNÍ O SRDCI
Nahé je to moje srdce jak neopeřené ptáče, každý může vidět, poznat, směje-li se nebo pláče. Červené je moje srdce, červené jak panna v tváři – rozložilať se v něm láska, k lidstvu láska se svou září. [15]
Z CYKLU PARODIE
Chceš-li měsíc, já ho písní snesu, beztoho tam marně mrakům svítí, měj ho za zrcadlo, abys znala, jaké zvláštní jsi a skvostné kvítí. Oku mému světlo kýžícímu lesk snad jeho podá ulevení, abych poznal krásu bezpříkladnou, abych utonout moh’ v udivení. A když při horoucím obdivu mém báj se splete, píseň nezvede, pak snad mysl z bledých jeho pršků novou báj a píseň upřede. [16] *
Ach, jakž by srdce naše nezmoudřilo, Ach, jakž by srdce naše nezmoudřilo,
 když svět v ně tolik vlívá moudrosti, a každý přítel, láska, každý známý z něj částku hlouposti zas vyhostí. A když už nejvíc blahé moudrosti se v srdce shlukne, buď zponenáhla pak se umoří, buď náhle pukne. [17]
BÁSEŇ SUBJEKTIVNÍ
Já povrhuju salónem, kde bídák marně zvoní, a smí-li vejít, u dveří hned se mu otrok kloní. U dveří otrok – dále však zas ty se k zemi shýbej a jemnostpaní nadšeně zdaleka ruce líbej. Před každým měj zde úctu zvlášť, neb každý je zde něco, ten první umí dobře jíst, druhý prý viděl lecco; třetímu „básník“ spílají, neb umí verše dělat, a čtvrtý slaven pro svůj chov racionálních selat; [18] a pátá k vzácné zábavě uměle písně vřeští, jak by ji brali na nože neb štípli leckdy kleští. Zde podlé peněz, náhody se „výtečnost“ tvá měří, musíš-li v místa poslední, neb smíš-li blíže k dceři. Hoj, sláva mojí hospůdce, kde vstupních lístků není a skvostný pán i otrapa kde jsme si všichni stejní. [19]
Z CYKLU MNICH
Kdo pocítil už samovraždy choutku, kdo v lásce zřel k té krásné svůdnici, a zaslech’ hlas ten její zvonící: „Odvrhnu život – pryč tu dětskou loutku“; kdo líbal už ty její bledé líce, kdo tonul v oku jejím chladně krásném, kdo opojný dech její ssál v své plíce a tiskna krásnou její podobu s ní radil se o sňatku způsobu; kdo roztrh’ pouta vše pro její lásku a ve snech tisknul prsten svatební jak ocel lesknoucí a chladící ku prsoum svým co nerozpojnou pásku – kdo před oltářem s ním už pokleknul: což platno tomu, zas že odřeknul se ženy té nad spásu vnadící! – vždyť mrtev již bez slávy pohřební, on mrtev, dožilť volnou žití dobu a je jen nadhrobkem na vlastním hrobu; [20] on přežil život jeden, život druhý mu nedá blaha, dá jen zápas tuhý, to modro nebes má proň roušku šedou, on vstává, lehá s nevěstou svou bledou, a co mu vypučí snad květů znovu, vypučí truchložlutě z jeho rovu! [21]
MILADĚ A ZDENCE ČELAKOVSKÉ
Ta slova klade péro moje k Vám: dvojčátka jsou jak dvojverš–epigram. A o epigramu se dí, že první jeho řádka je poetický květ, je vonná, ladná růže, a druhá řádka pak, ta ostrá, břitká, krátká, že s včelkou na růži zas srovnati se může. Já nevím, která z Vás dnes růží, včelkou spíše, a péro moje to Vám přání tedy píše: až dorostete do života šumu, Vy obě buďte růže v plné krásy pýše a obě včelkami zas po rozumu. 22. VI. 87. [22]
MILADĚ ČELAKOVSKÉ
Jste obě tepu žití slastném na úsvitě; až přejde žití znoj a přijde večer však, já přeju totéž Vám, co mne dnes blaží tak: jsem sice znaven, stár, však hravý jako dítě. 22. VI. 87. [23]
Z POZDNÍ MOUDROSTI
Já naslouchal, když mladý párek klekl a moudrý otec žehnal mu a řekl: „Vy máte jedné lebky být dvě půle a jedna hlava, v níž jen jedna vůle, a býti jak dvě k jedné hlavě uši, svět jimiž různě splývá v jednu duši; a máte býti jak dva rety chvějné, z nichž slovo vychází jen jednostejné; a máte býti spolu jak dvé tváří, když jedna vesela, i druhá září, a máte býti jak dvě oči k sobě, když pláče jedno oko, pláčí obě. [24]
NA HROBĚ OTCOVĚ
Po letech jsem se vrátil sem, po mnohých cestách bludných, po pohřbu ideálů všech a snů svých mladě cudných. A zde na chudém místě tom, na otce mého hrobě mně náhle je, jak hřích by spad’, jak bych byl bílé robě. A stojím s rukou sepjatou a chvějícíma rtoma, v tom cizím světě blud a chlad – zde v teple jsem a doma! [25] Tyto neznámé dosud a knižně nevydané verše z pozůstalosti JANA NERUDY, uložené v Národním museu a doplněné o nově nalezenou Báseň subjektivní, otištěnou v Humoristických listech 1863 s pseudonymem Prokop Zápolský, zredigoval pro tuto editio princeps dr. Miloslav Novotný. Rytinami a kresbami je doprovodil Jan Konůpek a vysázel, vytiskl a v 75 výtiscích vydal Jaroslav Picka v Praze 1937.
E: mk; 2004 [29]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Novotný, Miloslav; Picka, Jaroslav
(Tyto neznámé dosud a knižně nevydané verše z pozůstalosti Jana Nerudy, uložené v Národním museu a doplněné o nově nalezenou Báseň subjektivní, otištěnou v Humoristických listech 1863 s pseudonymem Prokop Zápolský, zredigoval pro tuto editio princeps dr. Miloslav Novotný. Rytinami a kresbami je doprovodil Jan Konůpek a vysázel, vytiskl a v 75 výtiscích vydal Jaroslav Picka v Praze 1937.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 36