Vy trhani, již ubíráte
se kol zářících kočárů,
zda prokletí či slzy máte
v své duše chudém poháru?
Kdy vidíte ty dívčí hlavy,
jež mizí v krajkách brusselských,
ty tváře, v nichž je úsměv smavý,
co vaše bledší jsou než sníh?...
Zda na těch malých ouškách zříte
brillantů viset krůpěje,
a pak již nic víc nevidíte,
jen samých květin závěje?...
Těch brilliantů jiskra každá
vám hruď jak dýka probodá,
vám z očí soptí sterá vražda,
když vás tak dráždí náhoda.
Vy trhani, v té děsné chvíli
co máte v rakvích ňader svých,
zda pomsta jimi vzhlíží, šílí,
jak v klecích vztek lvů zuřivých?
Či v bolesti tonete žáru,
již nestačí víc žádný kvil,
jak zjev ten duše do poháru
by roztavený kov vám vlil?
Či stud chví zapadlými ňadry,
kdy povozy ty mizí v ráz,
stud za tu bídu, za ty hadry,
jež žhavým retem líbá mráz?,
co vámi chví, ó rcete, rcete,
zda pomsta, stud, neb tichý stesk,
že vaše vpadlé oči kleté
tak srdcervoucí mají lesk.
Vy, v nichž snad dřímou Byronové
a Hugové, v továren kvil
váš uspán duch, jejž v době nové
víc nikdo k žití nevzbudil,
vy, již myšlének máte orly,
snad v duši povždy zavřené,
co hlupců dav kol planě horlí
a žvaní fraze šílené,
vy trhani, v ulicích všude
jež zřím jak živé kletby stát,
horečné vaše oči rudé
v své duši cítím stále plát!...