Nad poslední mrtvou v rodinné
hrobce.
1-1UBOHÁ, příliš zápasila s tebou bledá VELITELKA
1-2a nekonečné dni, prosáklé agonií...
1-3Pak náhle, jak magnetická střelka,
1-4když pouto kovu na ráz uvolní ji,
1-5ku svému polu tvá duše vrátila se...
2-1co zatím já, poslední z pyšného toho rodu,
2-2v náručí lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase,
2-3skájen polibky ŽIVOTA – první nového rodu. –
3-1Oprýskaný palác baroku poslední ozdoby ztratil,
3-2poslední lampa praskla v komnatě pobořené,
3-3dým prachu zdviženého poslední vůni dech skrátil –
3-4a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene.
4-1Vždy staré bohy dorazit třeba, by novým se vztýčily chrámy!
5-1Ubohá, příliš zápasilo s tebou ŽITÍ neúprosné
5-2a velikým smutkem tě škrtil konec tiché té drámy...
6-1Dnes nad rovem, kam mlhavé jitro hází krůpěje rosné,
6-2na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky.
7-1S nesmířitelným záštím k těm, jež tys ještě ctila,
7-2obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky,
7-3a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla,
7-4kněz nepotřísněný v nové renaisance dómě,
7-5zatím co dav se snaží špinavou slinou po mně,
7-6se zrakem zářícím a nahlas čtu svoje EVANGELIUM.
[11]