Apostrofy hrdé a vášnivé (1896)

Básně, Stanislav Kostka Neumann

Diplomatická verze Ediční verze
APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ
[1] TÝŽ AUTOR VYDAL
NEMESIS, BONORUM CUSTOS Verše – 1895 JSEM APOŠTOL NOVÉHO ŽITÍ A ŽÁDNÉ SE NELEKÁM RÁNY JSEM RYTÍŘ NOVÉHO GRAALU JSEM RYTÍŘ BEZ BÁZNĚ I HANY Básně – 1896 ALMANACH SECESSE 1896 APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ Básně – 1896
A PŘIPRAVUJE
HOŘKÉ OVOCE POZNÁNÍ. – Básně. SATANOVA SLÁVA MEZI NÁMI. – Básně veršem i prosou.
[2] STANISLAV K. NEUMANN APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ BÁSNĚ ORNAMENTACE KRESLIL KUPIDOS MDCCCXCVI
PRAHA MODERNÍ REVUE 32 POŠTOVSKÁ ULICE 32
[3] TÉTO KNIHY BYLO VYTIŠTĚNO 300 VÝTISKŮ NA STROJÍCH EMANUELA STIVÍNA KNIHTISKAŘE V PRAZE
[4] Posy a zase posy! Kdyby aspoň juž zpí- vali jinou! A kdyby celý jich život nebyl jedinou lží! Pak by snad chápali obnažená nitra. Ostatně: tak ubozí?! A tak drzí, že naslouchají, kde se k nim nemluví!
[5]
Píseň národní.
EH, KOLIK že ras kříží se v proudu mé divoké krve a kolik smíšených rodů smísilo mok její tmavě rudý?! Hle, emblemy chimerické srazil jsem s cimbuří hradu a se smíchem povznesených hledím v kraj plný mrtvol, páchnoucích mrtvol těch, kteří skřížili meče svých pěstí pro hesla příliš slavná hlučnou fanfarou chytrých. Sevřen nadšením hlupců a zhnusen drzostí lotrů, již poštvali bestie v otrocích usurpovaných, nad hnízdem netopýřím, kde špína všechno třísní, kde zlořečený dav sval každý ohmatává, – je shnilé caput regni, je shnilé celé regnum – bych neproklínal vše, směju se pronikavě v zápasu bez konce ve vzduchu morovatém... Oh, pyšné INTERNACIONÁLY dítě stejně pyšné, Krésus hrdým snem o příští ANARCHIE, tak přetrhal bych rád vše, čím jsem k hroudě přirost’ a v trysku mohutném blah rozletěl se v dálku, kde mlhy veleměst a bouře oceánů. [7] APOSTROFY HRDÉ A VÁŠNIVÉ
[9]
Nad poslední mrtvou v rodinné
hrobce.
UBOHÁ, příliš zápasila s tebou bledá VELITELKA a nekonečné dni, prosáklé agonií... Pak náhle, jak magnetická střelka, když pouto kovu na ráz uvolní ji, ku svému polu tvá duše vrátila se... co zatím já, poslední z pyšného toho rodu, v náručí lásky hýřil jsem v rozkoše mohutném jase, skájen polibky ŽIVOTA – první nového rodu. – Oprýskaný palác baroku poslední ozdoby ztratil, poslední lampa praskla v komnatě pobořené, dým prachu zdviženého poslední vůni dech skrátil – a přes trosky polnice moje s novou hymnou se žene. Vždy staré bohy dorazit třeba, by novým se vztýčily chrámy! Ubohá, příliš zápasilo s tebou ŽITÍ neúprosné a velikým smutkem tě škrtil konec tiché té drámy... Dnes nad rovem, kam mlhavé jitro hází krůpěje rosné, na korouhvi odboje vztyčuji hrdé rytmy své sloky. S nesmířitelným záštím k těm, jež tys ještě ctila, obrazoborec v chrámech, kam tys ještě chodila roky, a s kypícím opovržením k těm, pro něž ti omluva zbyla, kněz nepotřísněný v nové renaisance dómě, zatím co dav se snaží špinavou slinou po mně, se zrakem zářícím a nahlas čtu svoje EVANGELIUM. [11]
Svaté pokušení.
OH, BÍLÁ hostie má příliš svůdný lesk a záře kalicha rty činí lačnými! Znám slávu gotiky, když z drahocenných desk kněz PÍSMO předčítá za mraky vonnými. Však ty, jenž mučen byl’s a nerouhal se králům, ty, jenž byl’s poplván a neproklínal luzu a vzdechem posledním snad ještě odpouštěl, CIZINČE vzdálený mým radostem i žalům, jenž zjeven v paláci mém rozléval bys hrůzu.hrůzu, o pro mě TRPĚLIVÝ zbytečně jsi mřel! Svůj thyrsus divoký já nezaměním PANE za metlu askese a cesty trním stlané. Ve tmavém vlasu mém, hle, růží visí krev a víno divé lásky liju číší stem. Já pro tvé chrámy, PANE, příliš zpupný jsem. V mém království dnes šílí bacchantický zpěv, pro příval polibků já nemám kdy ku pláči, spletená těla naše k rozkoši se stáčí, hlas připozděné doby nechci, aby zněl. Pak ať juž připlazí se NÚDA, SMUTEK, ŽEL! [12]
Letní dny.
PAN ŠKLEBIVÝ v jasanu skroucený vršek skrýt šel spocené tělo a dolů se dívá... (Měli jsme bouři včera a nová vedra dnes máme.) Mé maso je příliš líné a vysoká tráva měkká, zarývám horké své prsty mlčky do vlhké prsti, zarývám celé své tělo do vlhké trávy, opilý výpary země a žárem své krve. Eh, dívej se, otče, dívej, tak žijeme vedra, brachu! Jen co po brunátném slunci oddechne sobě země, jen co se ztratí lesky na písku, na listech, na kůře, rozproudím bouři své krve, zatáhna v doupě své stinné tu, jež dychtiva přijde a vysoko zlíbám snědé, obnažené – – pekelné její tělo! [13]
Na Lianu de Pougy.
EVOE, KURTISÁNO umdlené Paříže! Svého nadšení věnec bohatý, hle, z hnízda filistrů házím před vašich nožek drobnou růžovosť, malá umělkyňko vaudevillu, ale veliká písně ŽIVOTA interpretko! Evoe, poslední bacchantko! Příliš krvavé jsou červánky a noci jsou příliš černé a poslední století doznívá v rytmech závěrečníchzávěrečných. Já, vyzáblé dítě úpadku, zrozený pro vaši Paříž a pyšný na záští luzy, v daleké zemičce barbarů toužím po císařství vašem a po vás. Ale ještě neodbila hodina moje! A já přijdu ještě, bych z kouta nejmenší lože vás obejmul pohledy svými a vaši Paříž. Pak zašeptám ženě své malé v koutě nejmenší lože: Hle, PHRYNA! [14]
Žel mi tě po letech ještě...
ELSE
MLADIČKOU a subtilní zavraždili tě otcové počestní, nudíce se u manželek ctnostných, a jejich synové, užívající světa. Bílou chodbou nemocnice zmizela mrtvola tvoje; nikdo nezařval: Vrahové! v klidné požitky jejich – – – Žel mi tě po letech ještě! Mělas žhavé oko a do modra černý vlas a trochu zděděné krve po barbarských Hunech. Žel mi tě po letech ještě! Však ne proto, žes nenašla tady krb vypaseného troupa, abys mu rodila smavé, dobře prosperující děti – – – já bych tě raděj viděl dál žít v té ďábelské skrýši a mstít se, strašlivě mstít se, jedem objetí svého mstít se, až k pravnukům pravnuků mstít se, za sebe a za svoje sestry, za nás a za naše bratry a za celý rod vyděděných SATANA dítek mstít se na té chráněné kastě měšťáků bohabojných a privilegovaných. [15]
Do ticha vašeho srdce...
Slávě.
DO TICHA vašeho srdce diskretně zazpívala PUBERTA bledolící a nyvá. Odbila hodina. Vztyčte hrdého vzdoru krunýř! Ženy počalo veliké martyrium. Hle, pro ten pohledu stesk uprostřed banální luzy a pro vše to opovržení k troupům: důvěru skeptika máte v myslící oči svoje, v panenskou pýchu ňader a mládí. Však jestli dni zoufalé sehnou květ hrdostíhrdosti vaší, měšťákům neprodejte to všecko. Radš jděte s grisetty taktem pít svaté bohémy víno z poháru veselého mládí a jara. Snad najdete ještě LÁSKU, nomáda radostného, uprostřed hnusně prodejné society! [16]
Odešla.
Pro Karla Kamínka.
ODEŠLA. – Ale ty stopy hluboké! U těch, jimž je do srdcí vtiskla i u těch, kteří SPŘÍZNĚNÍ tušili. V umdlených rytmech provázím mrtvolu její pozdravem melancholickým toho, jenž umírá teprv. V cizí končině země, pod sluncem cizí záře, bez radosti, bez energie vstříc hledím konci – – – a v zoufalých hodinách poslední výbuchy rdousím, výbuchy záští – (o, rdousím je dobře! Jen klidně se smějte, drahouškové!) – – – – – – – V umdlených rytmech teď provázím mrtvolu její pozdravem melancholickým toho, jenž SPŘÍZNĚNÍ tušil, v cizí končině země vyhnanec smutný – – – Odešla. Ale ty stopy hluboké! I u těch, kteří SPŘÍZNĚNÍ tušili! [17]
DemaskováníDemaskovaní.
SUGGESCE štěstí dala nám růměnné světlé masky, zakryla z bolestných smutků na čele zbylé vrásky! Ale v nitru srázy nám trčí holé, tesklivé, tíha žlutavých mračen hází tam stíny své. Bláhový optimist řekne: LÁSKA jim ovívá luhy, zatím zoufalství SPLEENU nás tlačí v nedozírné své kruhy. Děsivé chvíle hrůzy nám horečně splítají údy. Těch příšer SMUTKŮ, jež vzrostly z prokleté, prokleté půdy! – Na zdechlinách snů mých bují splývavé vlhké mechy. Sedím a poslouchám tiše pohřebních průvodů plechy. Tuším, že přijde to náhle a v prsou zabolí... Oh, přiviň mne, probůh, k sobě, blíží se, blíží se... ZLÝ! [18]
De profundis.
SUVERÉNE mých nocí, bože-netvore, králi mých visí, POHLAVÍ nesmířitelné, vím jak marně ti házím svá prokletí ve tvář! Zatím co těla luzy devotně se ti koří, znavenou vůlí tě rdousím v propastech nitra, s horkými vášní rety marně zápasím s tebou, tvůj otrok juž přespříliš podlý. – Hle, masku blažené lásky serval jsem s tváře! Zoufale zlomil posy sladkého troubadoura! Umučen ubohým vzdorem, neschopen radosti v tobě, s rozpálenými údy vleku se, nevěda kam... [19]
Píseň poslední erotiky.
ACH, KVĚTY mládí! Zahořely naposled v našich polibcích. eJe pozdě již a vedouce se za ruce teplé ještě, pocitys pocity zahořklými nad urnou spálených růží sa s pohledy ustrašení tam, kde v mlhách to pláče, pěchámespěcháme urvat poslední docela krvavé máky. Tím květem symbolickým ozdobíš mlčky unavené mé čelo! Ať v posledních horečkách těla zaplane do tmy a chladu! Neboť ještě je třeba ohňů zarudlých a plamenů na našich stráních těch, které zažehují drsní pastevci na žluté podzimní trávě! Pojď, květem symbolickým ozdobit mlčky unavené mé čelo! [20]
To bude...
TO BUDE jeden z příštích podivných dnů, přezrálé kultury napojený mdlobou... Ty, sybaritka linií ženských, za dusného večera při otevřených oknech na čínské kůži žlutavě bílé v komnatě přišeřené... ty, jejíž smích s tím se mi svěřuje... ty, rozkošná svým talentem hrát roli milovníka v komnatě intimní... za dusného večera stát budeš v snědé své kráse, zatím co taburet zachytí roucha posledního záhyby teplé ještě... a tvoje blíženka bílá na čínské kůži v komnatě přišeřené... eh, – a já s úsměvem chápajících a s papirosou něžnou budu té říkati SESTRO při promenádě ranní v sadě v chladivé lázni nervů. [21]
Z NEZNÁMA tě volám.
VLEKU SE, vleku... A umdlená léta vlekou se nad mojí hlavou. Mají podivný zápach kultury sestárlé příliš, zápach rudého listí, svátého v kalužin zrcadla kalná. A barvu... barvu... Viděl jsem krvácet světla na boulevardech stopených v mlze. – Oh, vleku se, vleku... Však, BOŽE, já nikdy nestěžoval si tobě! Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše. Jenom ta jedna, ta jedna, o BOŽE, barvy nejvíce choré, květ HALUCINACE, jež bloudí při zastřených oknech v mých komnatách, zatím co venku do noci se roztéká měsíc...! Má nepoznaná SESTRO, již nikdy nezvali jménem a kteráž pod gotikou chrámu soli neokusilas křestné, já, jenž umdlenými léty vleku se, vleku, chorobnou touhou vzdychám po tobě, zniklá za příšerné hranice, v NEZNÁMO, zkad marně tě volám. Bys v bouřlivou píseň dnů mých přinesla nový ton unylé krásy, bys poutníku o polednách poskytla občerstvení, z neznámých krajů planet neznámých marně tě volám. Na černé plátno snů svých já si tě vykouzlil liliji čistoty bílé, jak ji Rossetti kreslil... Oh, bylo by to jiné, kdybys mne líbala dlouze, než sesterský polibek bratru když tiskne sourozeňkyně [22] oh, bylo by to jiné, kdybych tě houpal na klíně, než když má brunetta divá v náručí se mi svíjí, oh, bylo by to jiné, kdybychom ruce si tiskli a zatím, co duše má by vzdychla: MILENKO! rty moje by šeptaly: SESTRO. – – – Oh vleku se, vleku... Však, BOŽE, já nikdy nestěžoval si tobě! Ani na touhy, jež pučí, bledé asfodely, ve vlhku mé duše. Jenom ta touha, ta jedna, barvy nejvíce choré...! [23] [24]
RÁNO BYLO vlhké, vyšel jsem do mlhy, podzimek počínal právěprávě. RÁNO BYLO vlhké, vyšel jsem do mlhy, podzimek počínal právěprávě.
 Váhala duše. Eh, k čertu! Nač se nutnosti vzpírat! Půjdeš dneska i zítra. Půjdeš denně jak dříve. Chachacha, čisťounká! Život? Chachacha. Prostituce! S pelem motýlích křídel dávno juž, dávno to nejde. Šminka surové holky pomůže více. Vyšel jsem do mlhy ve vlhkém ránu, podzimek počínal právě. Váhala duše. Však pevně vyšel jsem v bláto a vřavu. §
Glosa ironická.
V čem naše štěstí? V dobru, v lásce, v práci! Jar. Kvapil: Oddanost.
BÁSNÍKU šťastný. Z barev, jasů a tonů, z těžké draperie verše vůněmi bohatého perla morálky zbyla vám pro blažený život! – Ale nač bych vyprávěl vám s akcentem vyzývavým, jak mně to bylo k smíchu?! Vám, jenž jste stanul na bílých cestách, kudy prý nejblíže od lidí k bohům a do čitánek školních! Vám, jehož zahrad růměnné plody uzrály pro zlaté mísy k hostině buržoů klidných! Vždyť k úsměvu soustrastnému byla by vám vzteklá apostrofa mého záští. Bravo, básníku! Proč byste nevyčkal před trůnem ŠTĚSTÍ svého s úsměvem prozíravých posledku dnů mých – až se povleku blátem ulice, vyzáblý dekadent, s hovorem cynika a s tváří naduřelou, alkoholu důvěrný přítelíček... až se povleku v nejposlednější krčmu! Bravo, básníku, před trůnem ŠTĚSTÍ svého! [25]
UMĚNÍ,
[27] NÁDHERNÁ SULTÁNO, svého prsu bílou mohutnost skloň k lačným retům mé extase, ponoř mě v kaskadu zářného svého světla, vyssaj mě paprskem horoucím! Každý oddech své psychy v klíně ti nechám, proměň jej polibkem žhavé výhně rtů svých v orchis vášnivou, v orchis krvavou, v Herodias šírých hájů svých, kde básníci bledí vzpomínají dnů milosti tvé... SULTÁNO, SLUNCE! Jediná, suverenní! Pyšná! Své polnice tony nejčistší a fanfáry nejradostnější chci vydechnout ku chvále tobě. Neboť tvé čelo nesklonil banální dnešek, tvé oko nezakalil třpyt ohmataného zlata, tvé ucho nezalekla hulákající luza, a ústa tvá nepotřísnil polibek profanních. Vznešená! Neboť šla jsi otroky a nepozvedla jsi bičů! Vykupitelko! Neboť dotekem pohledu rozstavila’sroztavila’s okovy naše. – SULTÁNO nádherná, svého prsu bílou mohutnost skloň k retům lačné mé extase! – – – – – – – – – – – – – – – – [29] Vypravovala bába o princezně zakleté a rytíři... Bojoval s drakem... Hle, krunýř neohrožených na hrudi mám a dobrý meč v pravici třímám, jasný štít leskne se na slunci, kůň řehtá a chochol můj vlá. – – – – – – – – – – – – – – – – SULTÁNO! Ruce i nohy budou zdrásány. Hladem a žízní klesnu uprostřed cesty. Ale oko mé jasné a zářící. To bude ku chvále tobě! [30] OBSAH
Píseň národní. Nad poslední mrtvou v rodinné hrobce. Svaté pokušení. Letní dny. Na Lianu de Pougy. Žel mi tě po letech ještě... Do ticha vašeho srdce... Odešla. DemaskovániDemaskovaní. De profundis. Píseň poslední erotiky. To bude... Z NEZNÁMA tě volám. Ráno bylo vlhké... Glosa ironická. UMĚNÍ.
[31] Finis
E: jf; 2004 [32]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Moderní revue; Knihovna Moderní revue; Stivín, Emanuel
(MDCCCXCVI - Praha - Moderní revue - Poštovská ulice 32 - Této knihy bylo vytištěno 300 výtisků na strojích Emanuela Stivína knihtiskaře v Praze)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 32

Autor motta: Neumann, Stanislav Kostka

Motto: Neumann, Stanislav Kostka