Bláto, bláto, bláto,
nakašlat na to:
v blátě se stále brodit,
umírat, děti rodit –
to vy to, soudruzi v městech, přece lepší máte,
suché chodníky a portály zlaté,
pestré ulice, výklady bohaté,
a co vy všechno ještě tam nemáte:
tramvaje, auťáky, plakátů křiky,
blýskavá světla a mosazné kliky
a kina, kina, kina,
toť věru písnička docela jiná
než naše.
Docela jiná kaše.
My o svých věcech neumíme řečnit.
A u nás ty všecky krásy nejdou uskutečnit.
A –
proč bychom vlastně dál vám to vyčítali,
sobě i vám do očí lhali,
když víme, že není to pravda.
Dav bude to mít, co jenom sám si dav dá.
A my víme, že se díváte na parádu docela cizí,
zrovna tak jako naše ruce do cizích stodol sklízí,
že chodíte okolo cizích výkladních skříní,
že vy jste my, my – ne lidé cizí a jiní,
– kde lány řípy jsou i kde jsou komíny čnící,
všickni jsme pro cizí blahobyt stejní námezdníci,
vy, dělníci z fabrik v městě,
do kterých chodíte po dlážděné cestě,
i my, dělníci z vesnických domků,
kteří chodíme do práce alejí stromků.
My všickni děláme pro jiné, třída chudá pro třídu bohatou,
ale už nás žádné vlastenecké řeči nezmatou:
Pro všecky budou dělati všichni –
a proto každý hodně zhluboka dýchni
a zakřič, ať hlas náš všude se roznese:
Proletáři všickni, spojme se!