Autoportrét v červnu
Nad lesy blankyt zapálen, stráněmi táhne dech boří.
Na mechu ležím v dubině já pod keřem na výsluní.
Na pohozeném klobouku kytice jahod mi hoří:
z města jsem člověk ubohý, však venkovskou mám již vůni.
Z košile rozhalené krk nahý a smědý mi svítí
a prsa lehce omšelá temnými kučerami.
V mé tváři trochu vyžilé hnědé oči se vznítí,
kdykoli políbí mne van proudící hlubinami.
Mám hubené ruce beze stop těžké fysické píle,
však hlínou a šťavami bylin hojně poskvrněné.
Cos jistě by mluvilo k ženě teď o mé smyslné síle,
přívalem vlažných dojmů příjemně obestřené.
Rukou si podpírám hlavu pod černou zcuchanou kšticí
a hledím zdlouhavě, něžně, jakobych hladil v lese
květiny, trávy, kmeny, balvany v mechu tkvící
a vše, co živého někde mihne a zaleskne se.
Kniha mi vyhlédá z kapsy kabátu pomačkaného.
Však připoután k zemi je tu subtilní sluch lidský:
člověk a hrouda si sdělují rytmus nitra svého,
žár krve, píseň zrání, stesk temně erotický.
60