Vlak.
Když v okně chladem tmy své nervy konejšíš
a v dáli hvizdne vlak do teplé letní noci,
a výdech zrychlený a temný uslyšíš...
odtrhnout od hudby té nebudeš se moci,
a smutkem zvlněná ta zachví tebou tiš...
ke sklu se přitiskneš... hruď touhou mocně dýchá
po nových obzorech, jež v dáli zatušíš...
a zrak tvůj navlhlý do tmy té dlouho píchá...
– – – – – – – – – – – – –
Dnes žárem sluncí mdlý a jejich palčivostí,
kdy stichly žaloby ku stěnám, jež mne hostí,
a tužby umlkly, v něž duch se marně vrhá,
za mrtvých večerů, když slyším přidušené
oddechy vlaku, jenž se lesem k Praze žene,
dál spí má duše, spí... jen tělo sebou trhá...
[71]