Oblaka.
Zřím rád svá nebesa, jež do borů se chýlí
za letních západů, kdy se juž skoro stmívá,
kdy žluté lesky jen v modravém vzduchu zbyly,
a slunce veliké svůj žár za obzor slívá.
S okrajem zlaceným a bílým měkkým klínem
oblaka drobná se pod modrým nebem válí,
jak v loži peřiny pod modrým baldachýnem,
kam, když je vonná noc, spát luna chodí z dáli.
A jindy oblaka po nebi rozlijí se,
jak plachty šedivé, za nimiž žár se lije;
v nich slunce ulehlo a z nízké klenby lysé
déšť dlouhý, tesklivý v síť hustou zemi kryje.
Však nejradš’ mračna mám, jimž hromy cestu razí,
jež střeva ohnivá v těhotném mají břiše;
jich hudba a jich vztek sny moje doprovází
o síle nezdolné a vzdorů mužné pýše.
[75]