Oblaka.

Stanislav Kostka Neumann

Oblaka.
Zřím rád svá nebesa, jež do borů se chýlí za letních západů, kdy se juž skoro stmívá, kdy žluté lesky jen v modravém vzduchu zbyly, a slunce veliké svůj žár za obzor slívá. S okrajem zlaceným a bílým měkkým klínem oblaka drobná se pod modrým nebem válí, jak v loži peřiny pod modrým baldachýnem, kam, když je vonná noc, spát luna chodí z dáli. A jindy oblaka po nebi rozlijí se, jak plachty šedivé, za nimiž žár se lije; v nich slunce ulehlo a z nízké klenby lysé déšť dlouhý, tesklivý v síť hustou zemi kryje. Však nejradš’ mračna mám, jimž hromy cestu razí, jež střeva ohnivá v těhotném mají břiše; jich hudba a jich vztek sny moje doprovází o síle nezdolné a vzdorů mužné pýše. [75]