Večer.

Stanislav Kostka Neumann

Večer.
V úzounké okno západu zář sálá, v klenutí nízkém stín tím zrůžověl, jak procitla by bolesť, jež tu spala, když v stín se reflex mříže s okna schvěl... – – – – – – – – – – – Obloha v nuancích šedivých hrála – teď jak by pláč se na skle rozprostřel, jasnými údery jak by se smála věž vypjatá ... a pod ní vztek a žel. Pár žlutých proudů světla rozlilo se na šerý dvůr... Za věží utajen se měsíc zjevil náhle v směšné póse, – vrh’ na zeď protější, jež mlčí sivá, svou bledou záři... všecek bol jak jen by splynul v píseň, již kdos ve tmě zpívá... [15]