Vězňové na procházce.

Stanislav Kostka Neumann

Vězňové na procházce.
(J. Škábovi.)
Jak chumle hmyzu na dně kalužiny, jdou líně ve skupinách v kalném vzduchu po dvoře, který páchne plný špíny, a z jejich slov jen kal dolétá k sluchu. Jdou, hovoří a odhazují sliny –, jdou v jednotvárném, zasmušilém ruchu; šat, na znamení bratrství vší viny, odporný stejně mají, plný puchu. A z každé tváře jiná bída zeje, ten proklíná, ten cynicky se směje –; jak průvod by to lidských běd byl v směsi. Však zdá se mi, že velké theorie jen sílí v bahně tom, jež tady hnije, ač aristokrat cit se toho děsí. [13]