Nepřišla...

Stanislav Kostka Neumann

Nepřišla...
Noc stínem jásavou zář denní skryla a k útěše těm, co sní, bdějící, déšť třpytivého zlata rozhodila a sentimentální svit měsíce. Však kolem zdá se mi, že touha zbyla po slunci jen... A vzpomínajíce ty stěny dvora – rakev šedobílá – o slunci sní do výše čnějíce. Je ticho na dvoře, – pár starých cárů jen šustne chvilkou holých ve větvích, jež myslí na hluk divých vrabčích svárů. – – – – – – – – – – – – – Dnes nepřišla... Však proč jen myslím na ni, proč těším se tak na ten její smích? – – – – – – – – – – – – – – A venku zimní noc se hlouběj’ sklání. [26]