Smutek.

Stanislav Kostka Neumann

Smutek.
Dni fádní, ospalé! V nich zimomřivý se s resignací líně potácím... A v noci nelze usnout, oko civí, v to kleté temno s dechem ledovým. Otvírám okno zvolna, vzduchu chtivý, a mocně lokám řezající rýmrým, jenž z písně větru zní mi zoufanlivý, a velký stesk jen, nic víc necítím. Ze vzpomínek, jež líp by bylo skrýti, a z ulice, kde usíná teď žití, čpí smutkem život pustý, bez lásky. Jen s věže protější, jež v tmu se ryje, zní ve smutek ten ostrá melodie: dle větru vrže orel císařský. [14]