Číše.

Stanislav Kostka Neumann

Číše.
Ó, je-li den vždy jednou z číší, jež Čas nám spěchá podati... mně vždycky prsa mocně dýší a divý bol mne zachvátí, když umíráček počne v tiši tak úpěnlivě plakati, když vím, že k retům kdos tu číši juž nikdy nemá dostati... Ne, že jich je tak málo v žití, a že v nich místa pro hořkost, a že Kdos jednou řekne: Dost! – ne, mně jen líto, že z nich píti teď nelze mi až k hloubi dna, ať chutná, nebo nechutná! [86]