Melodram.

Stanislav Kostka Neumann

Melodram.
Z hrubého lože do dvora civím –, s planoucí svíčky na smutek stěn pad’ žlutý reflex,... výkřikem tklivým jako by venku zaúpěl den... Duší to táhne průvodem sivým... v papír jsem vrhl veršů svých sten –; illusím mrtvým, illusím živým vrhá se srdce k hříčce a v plen – – – Nad oknem venku révoví psího povadlé listí haraší, – druzi juž chrápou, v chodbě zní kroky, vanutí větru sténajícího dozvuk sem z ulic zanáší... a já k té hudbě čtu teď své sloky... [21]