Vzpomínky.

Stanislav Kostka Neumann

Vzpomínky.
Po kousku blankytu, jejž vidím skrze mříž, oblaka bílá táhnou, a za věž černavou, jež strmí v jasnou výš, jak v tanci rychle zahnou... Z dna času příběhy se noří blíž a blíž pohřbené dobu drahnou, a tak mi divno je, ty vonné stíny když do duše zticha sáhnou. A celou staffáží dnů mého života teď ruka neznámá tu mlčky třepotá a pestrý rej kol víří – I ještě včerejšku si maně vzpomínám, jak na promenádě jsem dýchal parfum dam mdlý, jenž se davem šíří. [12]