V zimní noci.

V zimní noci.
S velkými stíny do pustého dvora studený večer prosincový pad’ –, jen prázdné temno klesá zvolna shora, a ostrý obrys věže sotva znát. O promrzlé a obílené mříže svým čelem opřen mlčky hledím v před. Jak mrazivý kol dech, jenž tuhne níže, jed mrtvých illusí v mou duši slét’! – Jsou proti mně dvě okna osvětlena, však žlutý svit se brzy rozplývá v té husté tmě, a šedá strmá stěna ve stínech černých jen se ukrývá. Dech ruchu městského se venku krátí, den mlkne v sledních zvucích zmíraje... hrčení drožky do dálky se tratí i prchající cinkot tramwaye. – – – – – – – – – – – – [27] Sbor hlasů ozval v protější se cele, ráz na ráz píseň tichem projela, – ta píseň lidí nových, která směle juž stokrát v šeru ulic zazněla. A je v ní ona síla, bujná, zdravá, jež dobu letem šine v jejích snech, jež v revoluci rudým cárem mává a historii živější dá dech. – – – – – – – – – – – A ticho teď zas –; okna setměla se, noc strnula a nic se nemění, jen po mužném a bojechtivém hlase cos jak by zbylo z jeho nadšení. A v hrudi mé je nevýslovná tíže a nevýslovně zoufanlivý vztek, že mladou sílu pohřbívají mříže: – ve smutném boji – smutný výsledek! 28