Své mateři.

Své mateři.
(Fragment.)
To někdy touha chytí se mé duše a již to letí, letí k domovu... – – – – – – – – – – –
Ó, nemyslil jsem, že v mém srdci ještě intimních květůcitů ušetřen je květ... Jak májové když napadaly deště a v loňském listí počlo se to chvět! Ó, nemyslil jsem, že to srdce divé, po nenávisti stále lačnící, to horké srdce pohanské a mstivé, za pyšný úsměv vždy se kryjící, že moje srdce schopno takých citů a že v něm ještě tolik lásky je...! A teď zřím v jeho nejtajnějším skrytu tvůj, máti, portrét... nic ho nesmyje. [19] V přívalů vzdechů, zlob a pohrdání, že srdci nelze, nelze oddychnout, v té vřavě smíchu, pláče, proklínání přec zachoval jsem sobě tichý kout. Mě otrávily bojů hořké chvíle; žal teď se vkrádá mojí do dumy –: mé záští plné – a to tvé tak milé, těch srdcí dvé si sotva rozumí! A přec se teplo měkkou vlnou lije na smutek můj v podzimním večeru – – kdes ozvala se známá melodie té hrdé hymny velkých záměrů... a cítím zas, jak v krvi se to pění... kde vzpomínky jest na tě milý vděk? Vše prchlo juž... Jen ještě v rozloučenírozloučení, ó, vezmi rychle vzdušný polibek! 20