Adagio.

Stanislav Kostka Neumann

Adagio.
Kře rozvíjely smaragdové puky, do jejich houští samici svou lákal kos táhlými a flétnovými zvuky, a jarní den se pomalu juž smrákal. Z loňského listí jaterníků shluky se modraly... a pramen jak by plakal... ty’s myslila na brzký den rozluky, já v oku cítil cos’, jak jemný zákal. V předtuše samoty a nekonečných dnů, jež stesky vyplní a smutek dlouhých snů o kratinké té vesně naší lásky, v předtuše pláčů tvých se pohled zamžil mi... Na zem se stromů dav klad’ stíny dlouhými, a já ti hladil lehce krátké vlásky..vlásky... [48]