Štěstí.

Stanislav Kostka Neumann

Štěstí.
(Janu Třebickému).Třebickému.)
Té existence naší ubohostí i láska hořkne... Vzpomínka se dere za každým krokem na druhy, jež hostí za bílou mříží špína cely šeré; za každým krokem cítíš v týle kosti té pěsti zaťaté, jež do nás pere, a marně čekáš konečně to: dosti! Jen hřbety sehnuté pro rány steré, stvořené konec očekávat vždycky... A přec se člověk o tu raçu třese jak o život své dobré matky vlastní! Pak zní to skoro jako ironicky, když smutek němý k milence mne tiskne a dobrácky dí někdo: Buďte šťastní! [40]