Rondeau.

Stanislav Kostka Neumann

Rondeau.
V bělavém živůtku tak měkká v mých loktech ležíš naposled; ve chrámu duše Bolesť kleká... Ó, nech, ať horkou vssá můj ret tu slzu, jež ti s očka stéká. Chlad nocí probdělých mne čeká, a bílé mříže jsou jak led –; však v ňadrech tvých je teplo mléka v bělavém živůtku. Já chvěl se vida, jak se svléká s řas živůtku tvých ňader květ –, však teď se smuten budu chvět o štěstí své, jež v dáli těká, kde za vlnou se vlna smeká v bělavém živůtku. [49]