Zapadlou čtvrtí.

Zapadlou čtvrtí.
Lednový večer a ticho kol a mráz, – v hloub nesmírnou se klene přitmělá kopule, kde hvězdy lijí jas, jak cetky vyleštěné. Svit plynu zardělý ve bláto kolejnic z luceren kalných teče, na rozích šedých zdí se vlévá do ulic, kde klid se zticha vleče. A místy po stranách jak temné nestvůry, činžáků příštích kostry, ve tmě již ztrácejí své hrubé kontúry; z nich noci dech vlá ostrý. A jinde blyskají se kluzišť zrcadla, chaosem křivek zrytá, nad nimi vlajek druž teď tetelí se mdlá, teď s větrem divě lítá. [34] Tam v dálce v dolině zaúpěl táhle vlak, pes kdesi žlučí kypí, – však v duši vkrádá se ten večer sladce tak, jak voněly by lípy. A je to zvláštní slasť v tom hnutí důvěrném váš román slyšet malý; – z nás každý kochal se juž drahým snem... jen snem, a vzbudit jsme se báli. – – To však je za námi... A vám je dvacet let... to nechcem utišení, to nejvíc milujem’ nachové růže květ, a hruď je plna vření. – – – Ó, znám to, znám to vše... jen nocí vzpomínám za měsíčního lesku, kdy papirosy dým jsem pouštěl k tichým hrám v bezesných chvílích stesku a v cele umlkal za mříží šedivou – však v nitru s divnou tísní, se srdce vzlykotem a touhou palčivou po lásky tiché písni... 35 Teď jdeme čtvrtí tou... lesk padá do duše... a mluvit není síly, – za krátko přijde to – mlčíme v předtuše – a staneme v té chvíli, kdy ruce naše se tak náhle naleznou, ovlhlé, rozechvělé, kol šíje k objetí se nedočkavě spnou, a rty juž splynou směle... 36