Čistá chvíle.

Stanislav Kostka Neumann

Čistá chvíle.
To byla chvíle bílá a čistá, jakých má život málo, ach! málo; to byla chvíle bílá a čistá, bílá a čistá. Na třpytné plochy sněhových pláten, jimiž si země zastřela vrásky, lilo svůj úsměv klidně a svatě lednové slunce. Po modrém nebi nadechlé pruhy bělavých mráčků snuly se jemně, reflexem jako dole ty plochy v modro se chvěly. Po sadě kroky stichaly v sněhu, – v podivném blahu hýřila duše a tolik lásky, veliké lásky zvučelo nitrem. [92] A mně se zdálo, to že teď s tichem sněhových hlatí v úsměvu slunce splývám a splývám... a to že splývám se světa duší... 93