Fadessa dnů.

Stanislav Kostka Neumann

Fadessa dnů.
Lektura zvolna padá mi do klínu, a zrak svá víčka mdlá a chorá stáhne, horkými prsty do duše mi sáhne dusivý fantom srpnového spleenu. Nedělní klid, tak těžký, vzduchem táhne, že sotva dýchám, v lebce průvod stínů, a teplou vodou vlažím uschlou slinu ve žhavém hrdle, které práhne, práhne..práhne... Pak lože rozhodím, v podušku skryji svou tvář –, však místo agonie spánku jen v křeči bezklidné se tělo svíjí. – Tak mine zítra den, jak dnes a včera, bez třpytných krůpějí, bez svěžích vánků jak plocha pouště palčivá a šerá. [76]