Vášeň.

Stanislav Kostka Neumann

Vášeň.
Dech horký chřípěmi se na ven dere, a krve šílený běh pálí v oku, a cítím proudy zhuštěné a šeré, jak bijí o stěny své v divém skoku. Palčivá touha do mé duše pere, a prsty ždají žár nahého boku a Chopina v té variaci steré, jak žena hrá jej v těla bílém toku. Na posteli, ve křeči psa než zdechne mé tělo chví se v noci bezhvězdné, zkad Vášeň jde a divoce naň dechne. Mou duši opije a tělo sdrásá, že, když se v mlhách slaví návrat dne, spleen duše nalézá a smutek mého masa. [78]