Výletníci se vrací.

Stanislav Kostka Neumann

Výletníci se vrací.
Zpěv výletníků k oknu svábil mne. Protější křídlo domu žluté hoří západu sledním dechem zlacené a maličká má krajinka se noří juž do soumraku; nebe modravé růžoví sklon a violově padá do lesa, stuhy černé, mlhavé..mlhavé... Tříšť měkkých tónů do duše se vkrádá..vkrádá... Zpěv přechází do táhlé melodie, – teď dívčí soprán sólo zakvílel... a zase hlasů sbor do ticha ryje ten melodický pláč... a teď jsem zřel, jak bílé šatečky se cestou točí. A bělavým tím v šeru zachvěním stesk probouzí se, a mně vlhnou oči... Pod oknem v sadě ostrým zvoněním slok jednotvárných cvrček den si krátí... Zpěv výletníků v polích juž se tratí... [67]