Od lesů plovou hejna vran...

Stanislav Kostka Neumann

Od lesů plovou hejna vran...
Od lesů hejna vran se skřekem mlhami plovou, jež se chví; ve vzduchu rozvlhlém a měkkém zlomená tráva rezaví. Nad střechou slunce, kotouč cínu, na zataženém nebi plá, a v siné páry z jeho klínu zem celá zdá se zapadlá. A od lesů vran hejna plovou mhou přes ten kotouč omžený kams v dálku němou, fialovou, jak přes duši mou černé sny... Na cestách louže kalně svítí, jak zrcadlo, na něž jsi dych’; do holých křovin chce se skrýti pár vrabců rozčepejřených. [87] A od lesů vran hejna plovou, – za nimi zima tiší vše... – Snad zapadne s tou zimou novou i trochu ticha do duše! 88