Oblaka.

Stanislav Kostka Neumann

Zřím rád svá nebesa, jež do borů se chýlí za letních západů, kdy se juž skoro stmívá, kdy žluté lesky jen v modravém vzduchu zbyly a slunce veliké svůj žár za obzor slívá. S okrajem zlaceným a bílým měkkým klínem oblaka drobná se pod modrým nebem válí jak v loži peřiny pod modrým baldachýnem, kam, když je vonná noc, spát luna chodí z dáli. A jindy oblaka po nebi rozlijí se jak plachty šedivé, za nimiž žár se lije; v nich slunce ulehlo a z nízké klenby lysé déšť dlouhý, tesklivý v síť hustou zemi kryje. Však nejradš mračna mám, jimž hromy cestu razí, jež střeva ohnivá v těhotném mají břiše; jich hudba a jich vztek sny moje doprovází o síle nezdolné a vzdorů mužné pýše.

Patří do shluku

podzimní, vzduch, obzor, mlha, topol, žlutý, alej, ticho, pěšina, mha

308. báseň z celkových 1068

Podobné básně

Deset básní ze stejného shluku jejichž vektorová reprezentace je zobrazené básni nejblíže.

  1. VEČERNÍ KRAJINY. (Jaroslav Vrchlický)
  2. Noci na venkově. (Jaroslav Vrchlický)
  3. DOMOV (Božena Benešová)
  4. PÍSEŇ ÚLEVY. (Karel Červinka)
  5. DVA VEČERY (Antonín Sova)
  6. VYSOKÁ OBLOHA V ZÁŘÍ (Antonín Sova)
  7. Hostina života. (Antonín Sova)
  8. „Na časy!” (František Táborský)
  9. Sonet polední. (Josef Svatopluk Machar)
  10. PODZIMNÍ NÁVŠTĚVA (Antonín Sova)