KAMENY
Soudruzi, soudruzi,
hledíme s pohoří,
město k nám z doliny
přesmutně hovoří.
Žalují okna, věže i komíny,
železný lomoz i lidský křik,
že nikdo není tam dole bez viny,
ať velmož je nebo nádeník.
Slyšíme, drsná řeč zabolí, zazebe;
zda jsme však bez viny nahoře my tu?
Kdo z nás už přestal mysliti na sebe,
kdo z nás už neříká: moje a tvoje?
Kamenů plno na každé cestě,
o kámen kobrtneš na každém kroku:
jeden jsme druhému kamenem v cestě
a ne-li kamenem, tož trnem v oku!
Přesmutně hovoří
město k nám z hlubiny;
smutni my z pohoří,
že nejsme bez viny.
S kameny světa, který se řítí,
svedeme bitvu jednoho dne,
nejtěžší práci budeme míti
s kameny v sobě.
Šero je, zbrojíme do strašné války,
kameny ze srdcí musíme vypudit,
50
aby k nám přišel z té modravé dálky
laskavý, teplý, sluneční svit.
A srdce, jež nebudou chtíti povolit,
ta srdce zabijeme;
soudruzi, soudruzi, také my možná
na popravu jdeme.
Nezmizí přesmutná vřava vůkol,
dokud se kameny posypou z tmy,
dokud se neshodnou křiky všech já
v posvátnou hymnu: My.
51