kde vzíti slova, řeč tak pronikavou,
bouřlivou, šeptající, zvonící.
těch mračen! pádí černou smečkou dravou.
ženou se stínů šedou štvanicí.
na horách v orgii se povalují,
až sivá roucha vlekou po hvozdech.
a jako popelavé loďstvo plují
po vodách, nemajících vůbec břeh.
toť drama beze slov, ač někdy zdá se,
že pohyb ten zní zpěvem hrdinským.
však jindy trhlina v té širé kráse
se zasměje jak ironický šprým,
a modro zářící ti připomene,
žes ustrnul jen nad prchavou hrou,
že blankyt nesmírný se stále klene
i nad mračny, jež pádí oblohou.
kde vzíti slova, řeč dost pronikavou,
řeč hrůzy, běsů, vražd a mučení.
těch bludů zločinných, jež vlnou žravou
se valí zmatkem ochořelých dní.
vražedným gestem przní, rve a ničí
úrodu houževnatých staletí.
morem se plíží, ukrutností syčí.
tak vypadat by mohlo prokletí.
však tragedie krvavá a rmutná,
jež krmí žraloky a zbrojaře,
jak tragikomedie náhle chutná,
když pohlédneš jí přímo do tváře.
to minulost jen v křečích odumírá.
nad vřavou letí posel života.
a člověk pracující tvrdě zírá
dolů, kde řičí strach a slepota.
kde vzíti slova, řeč dost pronikavou
o žalu, hněvu, opovržení.
ó srdce v mračnech! vichřic dlouhou vřavou
se marně zmítáš k svému určení.
nahoru s nadějí a dolů s bolem.
o závod s myšlenkou a v troskách snů.
zdupanou setbou, zlátnoucím už polem.
pohodou lásky, hromobitím dnů.
to není drama ani tragedie.
toť jemných strun jen trpké cukání.
nevinný mrtvý v tichu s tebou žije.
a padouch straší v květech na stráni.
když světa věc tě stále rozechvívá,
nemůže srdce jistotu jen lhát.
ať rozum na to soucitně se dívá,
sejdou se přece – šťastni jedenkrát,
že sladký blankyt pro zástupy zpívá,
a černá mračna letí na zbytek.