mračna

mračna
I
kde vzíti slova, řeč tak pronikavou, bouřlivou, šeptající, zvonící. těch mračen! pádí černou smečkou dravou. ženou se stínů šedou štvanicí. na horách v orgii se povalují, až sivá roucha vlekou po hvozdech. a jako popelavé loďstvo plují po vodách, nemajících vůbec břeh. toť drama beze slov, ač někdy zdá se, že pohyb ten zní zpěvem hrdinským. však jindy trhlina v té širé kráse se zasměje jak ironický šprým, a modro zářící ti připomene, žes ustrnul jen nad prchavou hrou, že blankyt nesmírný se stále klene i nad mračny, jež pádí oblohou. 14 II
kde vzíti slova, řeč dost pronikavou, řeč hrůzy, běsů, vražd a mučení. těch bludů zločinných, jež vlnou žravou se valí zmatkem ochořelých dní. vražedným gestem przní, rve a ničí úrodu houževnatých staletí. morem se plíží, ukrutností syčí. tak vypadat by mohlo prokletí. však tragedie krvavá a rmutná, jež krmí žraloky a zbrojaře, jak tragikomedie náhle chutná, když pohlédneš jí přímo do tváře. to minulost jen v křečích odumírá. nad vřavou letí posel života. a člověk pracující tvrdě zírá dolů, kde řičí strach a slepota. 15 III
kde vzíti slova, řeč dost pronikavou o žalu, hněvu, opovržení. ó srdce v mračnech! vichřic dlouhou vřavou se marně zmítáš k svému určení. nahoru s nadějí a dolů s bolem. o závod s myšlenkou a v troskách snů. zdupanou setbou, zlátnoucím už polem. pohodou lásky, hromobitím dnů. to není drama ani tragedie. toť jemných strun jen trpké cukání. nevinný mrtvý v tichu s tebou žije. a padouch straší v květech na stráni. když světa věc tě stále rozechvívá, nemůže srdce jistotu jen lhát. ať rozum na to soucitně se dívá, sejdou se přece – šťastni jedenkrát, že sladký blankyt pro zástupy zpívá, a černá mračna letí na zbytek. (jasiňa – praha – poděbrady)
16