poledne

poledne
vysoké modro čisté zpívá, snad větrem struny oblohy zní. krajina v slunci ztichlá a sivá pohodu ssaje polední. dědina, pole, luka, lesy, nade vším ježatý dřímá chlum. a hudba shůry konejší běsy v srdci, jež propadá požárům. hluboké tóny v prostoru znějí, bublají, zvoní v dálce i blíž; nebe a země snad vyzvánějí poledním zvonem, jejž nevidíš. v hlubině modré spatříš to náhle. nejsou to struny, není to zvon. bezmasým ptákem dalekosáhle pokojný pluje avion. 30 dálavou oblohy do dálky míří; moh’ by to býti i bzučící roj. je to jen kov, jenž horlivě víří, je to jen krásný, účelný stroj. v modro a slunce se díváš za ním, jak v bezoblačnu zpívá svůj zpěv. zpívá jej větru, ptákům a laním, oráčům, tulákům, do snů děv. nad ztichlým krajem zpívá zpěv míru, pokojné věci roznáší v dál. sladkého poledne předstírá lyru, člověk by málem jej miloval bestii zákeřnou, toho vraha, jenž zítra propukne v krvavý smích! ten krásný kov, jenž v srdci má zločin! ach, toho vraha nevinných! 31