zavřel jsem knihu...

zavřel jsem knihu...
zavřel jsem knihu. verše ještě zvoní. přede mnou v parku kvetou jiřiny. i hněv a lítost snad se v nervech honí. jdou hudbou hlasu příkré vidiny. záhony jiřin! a ta vzácná jména! jen zmrazit mohou zraku dychtivost. je příroda tu kejkly zneuctěna, a uměním se chlubí umělost. honosně prchá od přirozenosti zestárlá třída, frazér cynický. proč na odiv je u vás tolik ctností, básníku ctný a akademický? čím zběsileji hltá chlebodárce, čím ruce krví zbrocenější má, tím více k nové opiové várce tu lift-boy ducha kroutí očima. zloději práce pšenice líp kvete, kde zloděj rozumu se usadil. proč padesátkrát boha citujete, básníku mudrcových snů a chvil? 97 cos v intelektu věští konec světa, jenž krvavé je roven orgii; však opatrnost, bledá slečna z ghetta, chce za dobré být s buržoasií. je sladko v oficiálnosti plouti a předem olympanský býti stín. proč chtěl bych, básníku, vám odhrnouti škrabošky vaší tuhý mušelín? den ze dne maska za maskou tu padá, důstojnost křehká za důstojností; den ze dne mudrc v dírkách nosu badá a deklamuje staré hlouposti. svět zlodějský a idealistický se houževnatě vzpírá osudu. ó básníku, váš pathos deistický už duní jen, jak píseň ze sudu... zavřel jsem knihu. verše ještě zvoní, a forma hladí umem korektním. jiřiny hlavy nejapné sem kloní, podobny básním, z nichž čpí ztuchlý dým. 98