odliv

Stanislav Kostka Neumann

odliv
když myopické naše zraky lidské za hudbou barev, praporů a vzduchu jitřního se hrnou ven jak darmošlapů tváře nostalgické a mní, že cíl už zří a nepromarní ho, tu táhnou stále, stále, slastí oslepeny, již hudba zmlkla, zhasl den, a zamrazila noc, až pojednou, zle ze sna probuzeny, uvíznou v temnotě a slyší volat o pomoc. vše zdá se při starém, a člověk připadá si zločiny všemi k smrti pokořen; po ztuchlé zemi marně střídají se časy, výsměchem řinčí každý jarní den. a myopické naše zraky lidské už nezří kroku, který zaduněl. na srdce prodaná a kupce blasfemické básníkům slzy kanou se skloněných čel. 88