hořká meditace

Stanislav Kostka Neumann

hořká meditace
mám sladkou jeseň před okny a hořký podzim v nitru. a přec i půlnočními dny jde lidská cesta k jitru. jsou dějiny však veletok, a život náš jen stružka. snad, než se s rokem sejde rok, odnesou tělo s lůžka. anebo jako mstivý lup kdes odnesou je s dlažby. je lidstvo lidožravý sup. a soudí tu i pažby. tak hořkost černých dnů a let, v nichž stará pýcha bledne, dvakráte pálí... Ještěještě květ, květ rozvíjí se ve dne 46 na trsu listopadovém, však šero shnilé pije a po slunci jen zazděném hladovou touhou nyje. je těžko květům kvésti tmou... krutější los však mají, když uvadnou a opadnou a slunce nepoznají. 47