v mlhavém ránu

Stanislav Kostka Neumann

v mlhavém ránu
do mlhy kráčím šedivé a bílé, v podzimní báj o tisíceré víle, jež v lukách válí se i po vodě; však mohli by to být i zástupové, jež lenivě tu kouří z lulky nové, mé lulky dým se tomu podobá. dráždivý, vlhký pach je v celém kraji, do klece ze stínů nás zavírají ty chladné páry plazící se kol: mě na břehu i stěny rákosové i černou slípku, která šerem plove a krkem zdá se tiše veslovat. a čímsi tajemným tu dýše ráno, však všecko je tu řádem požehnáno, dusím své chrchlání, bych neplašil. u těchto živlů je i básník zticha, jenž nesmí mlčet tam, kde panská pýcha a ziskuchtivost šlapou po lidech. 43