měls pravdu: jako na hřišti míčem by kroužiti měla,
tisíci, všemi obdivována.
aby však hračkou dutou, prázdnotou neduněla,
bochníkem spíše žitným lačnému zavoněla,
ovocem smála se, do klína střásána.
měls pravdu: jako avion měla by padati s nebe
na každou náves, hod a neděle.
po celé republice denně rozdávat sebe,
světlo a teplo a naději všem, které život zebe,
odvahu těm, kdož dýchají nesměle.
měls pravdu: půvabné ženě by mohla podobna býti
a ulic pohledy si skromně domů nést.
z těch pohledů však čiší jen kruté živobytí,
z nich neuvil bys poctivě lahodnou kytku kvítí
a nesetřeseš jejich smutek se svých cest.
a pravdu měls: i dělníkovi se může podobati,
s dlaní svých horkých krmiti ostatní.
dělník však, aby nescípl, i zbrojařům dá žráti;
báseň je ze vzácné látky, jež nedovede lháti,
a nekoupíš si ji za minci dní.
siréna houká v přístavech, siréna v továrnách ječí,
lákají dálky, neláká běžící pás.
krásný je svět, a mrzké dílo panských lečí,
se ctí lze mluviti ještě jen jednou jedinou řečí,
z dálky nám kovově zvoní jediný hlas.
„nenávidějí ho, ale mysliti na něho musí.“
takový osud i básním jsi kdysi přál.
šli básníci však pochodem kapitolských husí.
v pomyjích buržoasie se poesie dusí.
vladimír iljič stojí nade vším dál.