M. KIR. ÁLLAMI SZEMKÓRHÁZ
I.
Po kalné Tisze ledy od severu jdou
a po železničním mostě vlaky s municí...
Za trochu klidu platím bolestnou chorobou,
napolo slepý bloudě po nemocnici.
A přece, pojďte sem rychle, něco vám pošeptám:
Jsem opět cosi jako homo sapiens.
V šero a mlčení hroužím se jak v říční večer prám,
u kormidla mi sedí tesknící sana mens.
II.
Po kalné Tisze stříbrné louže se rozlily.
To slunce není však pro mne, není teď můj čas.
Byť zcela slep i hluch a něm, kukla motýlí,
tu v koutku kdesi rád bych vyčkával jarní jas.
Pak bych se proklubal z kukly jednoho poledne,
bych nah a svoboden stanul před čistou oblohou,
rovnýma nohama skočil do proudu svého dne,
ni vírů bych se nebál, v něž jiní nemohou.
37
Leč to by bylo vám dáti mi nejen vody smích,
šum lesů, lučin květ a zvířat snubní rej,
to by se musil vrátit i lidský živočich
k souzvuku s kvetoucí zemí, s ní splynout v jeden děj –
III.
Mlha nad korytem Tiszy
všechno vyvatovala.
V mléku řídkém potopeny
nákladní spí lodice.
Touha přitiskla mi čelo
k oknu nemocničnímu
v pozdní večer, jenž mne minul,
vymetaje jídelnu.
Sterem hlasů volává mne
z venku zbytek života –
Teď chtěl bych jen v bílé tmě té
slyšet rozvodněný proud
a na lodi, hnědý plavec,
u kamínek v kajutě
dnešní porci zelí s chlebem
zapíjeti pálenkou.
38
IV.
Polozastíněné okno,
nestačí-li, jde-li o svět,
dost je velké k oslazení
nemocniční idyly.
Z trochy zdí a holých stromů,
z mostu nad rozmáchlou Tiszou,
nu, a z obecného ždibce
malých lidských zvířátek
skládá se mé denní sousto
polykané labužnicky.
Denně jinak upraveno
dostávám je na talíř.
V době, která všechno béře,
za to sousto bývám vděčen.
Křečovitě držím stéblo
nad závratnou propastí.
V.
Dni mé, jeden za druhým,
chudý, chudší za chudým,
39
jako popel, jako prach
sedají mi v týl:
v šedi šeď a v dýmu dým
bytí mé se nebytí
podobá jak stínu stín,
nad propastí stín.
Hledím dolů: šum a jek,
dravý život, horký svět
rozhazují s lomozem
cizí hlubinu:
je to totentanz i ples,
tma i světlo, pláč i zpěv,
úzkostí a nadějí
živá kytice.
A že jsem tak hrozně chud,
touhou zachvěla se hruď,
a že nebyl jsem vždy stín,
lačně dolů zřím.
Jako míč však od stěny
odskakují zraky mi,
mezi mnou a divou hrou
studí cos jak sklo.
40
Pokud dosahuje zrak,
z cizoty je zvuk i tvar,
z ostnatého drátu jsou
barvy, pohyby:
nepřátelská vzdálenost
vstříc mi čiší z propasti,
kdybych sklem se propadl,
sežeh’ by mne mráz.
A tak nad propastí dlím,
šeď a popel, dým a stín,
touha se mi zalknula
v prsou vyprahlých –
Ale, kdybych spatřil květ,
jediný svůj, rodný květ,
pro ten květ a za ten květ
vrhl bych se dolů.
41