ZIMNÍ VEČER V ELBASANU
Modrý večer shoustl
trochou vlažné mlhy,
jako kdyby zemi
unikalo mléko
z hrudi mateří:
zakřiknuté hvězdy
nesměle se chvějí,
jako křehké květy,
jimž se ani z rána
rozpuk nezdaří.
Od ohniště, v něž jsem
zle i chtivě civěl,
v žáru opékaje
jako pečeni psí
touhu, bolest, zášť,
bezděčně jsem vyšel,
pozměňuje místo,
před vrata jsem vyšel
zimomřivě skrčen
v šedomodrý plášť.
Před vrata jsem vyšel,
zapadaje tiše
do řídkého moku,
jenž se za mnou zavřel
52
jako klidný sen;
prostoupil mne zcela,
zježenou srst nitra
rovnaje mi dlaní
jako vata hebkou:
byl jsem přemožen.
Městem přetajemným
na jezerním dně kdes
pomalu se sunu
jako brouk, jenž slídí –
jako temný květ
stanu, hlavu zdvihnu
k dírkám báně mléčné,
jimiž pronik’ by rád
k velikému světlu
štíhlý minaret.
53