magnolie
ach, bledá, cudná, plachá, mlčelivá,
jak sladký je tvůj ruměnec,
když rozkvět tvůj se uzardívá,
ta něžná věc
z jiného vzduchu a světla!
ach, tesknící a prochladlá tak marně
na tomhle slunci ubohém
a v otroctví, jež tane jednotvárně
nad křehkým snem,
pro koho’s včera zkvetla?
svou touhu spjal jsem bolestně s tvou touhou
jak ruku s rukou k modlitbě,
svůj sen a stesk s tvou kalvarií dlouhou,
a v chudobě
do dálky zíraje vadnu.
hle, podzim. tmavá nad severní travou
jsi zchudlá kněžna z ostrovů,
a já jsem přišel za tvou něžnou slávou
pln okovů,
a odkopneš-li mne, padnu.
7