žal
[5]
magnolie
ach, bledá, cudná, plachá, mlčelivá,
jak sladký je tvůj ruměnec,
když rozkvět tvůj se uzardívá,
ta něžná věc
z jiného vzduchu a světla!
ach, tesknící a prochladlá tak marně
na tomhle slunci ubohém
a v otroctví, jež tane jednotvárně
nad křehkým snem,
pro koho’s včera zkvetla?
svou touhu spjal jsem bolestně s tvou touhou
jak ruku s rukou k modlitbě,
svůj sen a stesk s tvou kalvarií dlouhou,
a v chudobě
do dálky zíraje vadnu.
hle, podzim. tmavá nad severní travou
jsi zchudlá kněžna z ostrovů,
a já jsem přišel za tvou něžnou slávou
pln okovů,
a odkopneš-li mne, padnu.
7
přízrak
o, pomono mé jeseně, ty víš, jak vděčen jsem
za všecko tvoje ovoce, jež pro mne zrá a sládne.
co bylo snem, co bylo snem, to jako zázrakem
v mé utišené zahradě, kde tolik toho vadne,
se proměnilo v skutečnost, a plnou náruč nesu
tvých hroznů sladce zatrpklých, tvých hořce vonných vřesů.
ty víš, jak vděčen jsem a plach před touto úrodou,
jak říkám si, že nehoden jsem této pozdní sklizně;
mám každou slastnou vteřinu za nezaslouženou,
pokorně snáším smutků svých i bázní steré trýzně:
korunu korun přetěžkou jsi na hlavu mi dala,
korunu korun přesladkou, bys také kralovala.
já tomu chtěl, já tomu chtěl, já snil jsem, blouznil, ždál,
a tak jsem na vše připraven, co pro tebe mne čeká.
leč ve svých snách jsem jednoho se přece nenadál,
co zasmušilým přízrakem mne ustavičně leká,
jak obraz krásný nade vše, v němž přes to chybí cosi,
co nelze najít, uhodnout, snad jedna krůpěj rosy.
8
jdu zahradou tvou přetěžkou, jdu králem, který zná
své říše všecky poklady a zdroje, kouty, krásy, –
a přece náhle ustrnu, ten, jenž se nevyzná
v zamaskované končině, kde ztichly všecky hlasy.
zas osamělým v sobě jsem, je zdáním vše, co držím;
jdeš mimo žal můj cizinkou, kams k dalekým jdeš stržím.
9
cestou
na tvrdé lavici tvrdě natažen
poslouchám vrčení vlaku.
jsem fakir, asketa a vraždím sen,
mám 170 tlaku.
vagony ženou se nocí deštivou
vpřed k mechanickému cíli.
pět let už hynu horečnou chorobou
a jsem jen srdce, jež kvílí.
vagony, vagony, básník-vězeň zřel,
jak rozletíte se v dálku!
také jsem kdysi takovou touhu měl;
jen černou kávu mám v šálku.
vyháním jedem krutého žalu jed,
připraven složiti kosti.
těžko se žije, když potuchl vznět,
zanikl v bezednosti.
jsi temná bezednost, sametová noc,
vše se mi propadlo do ní.
mně ni smích poetův nejde na pomoc,
to řehotání koní.
10
zavražděný sen
zlatý oblak odplul v neshledanou,
tmavá noc se dívá do srdce.
místo hvězd jen černé slzy kanou,
horké, trpké, slané ovoce.
modré auto silnicí se hnalo,
leží, rozdrceno o jabloň.
jabloň kvete, jaro zavolalo.
bere. dává. pokorně se skloň.
v tmavé noci s jabloně to sněží,
ticho duní zavražděným snem.
v autu na mrtvole v krvi leží
bílé květy s něžným ruměncem.
11
píseň
profil bledý,
smutný profil bledý
zahlédl jsem v elektrické tramwayi,
jako ledy,
palčivé a těžké ledy
myšlenky mi v hlavě splývají.
zhroutil se mi sen,
jako racek bílý
krutě postřelen
kvílí, kvílí,
volá o pomoc,
na jezero padá noc.
tvář ta bledá,
snědá tvář ta bledá
s kruhy pod očima, něhou modravou,
spát mi nedá,
její černé hvězdy, běda,
ve dne v noci vidím před sebou.
zhroutil se mi sen,
jako racek bílý
krutě postřelen
12
kvílí, kvílí,
volá o pomoc,
na jezero padá noc.
mořem bolů,
nadějí a bolů
pro tu tvář a ženu plul jsem po léta,
vrakem k molu,
srdce moje, my teď spolu
vracíme se smutni ze světa.
zhroutil se mi sen,
jako racek bílý
krutě postřelen
kvílí, kvílí,
volá o pomoc,
na jezero padá noc.
v podvečeru,
teskném podvečeru
stínem mezi stíny už jen vzpomínám,
tvář tu v šeru,
sladkou tvář tu bledou v šeru
jako chorou lunu v srdci mám.
zhroutil se mi sen,
jako racek bílý
krutě postřelen
kvílí, kvílí,
volá o pomoc,
na jezero padá noc.
15
havarie
v oblacích a mračnech
bloudil stroj můj ze snů,
nad podzimním smutkem
hledal křehkou vesnu.
tu a tam se zachvěl,
zatřpytil se slastí,
když paprsek zlatý
slétl do propasti.
stokrát však se třásl
v nekonečném pláči,
kymácel se hrůzou
jako velcí hráči.
konečně se zřítil
ptákem do lilií.
usmívá se jaro
nad mou havarií.
16
umřel sen
když chlap je samý pláč,
strojte pohřeb.
nebude-li to spáč,
umřel sen.
když chlap vám umře jen,
pokoj jemu;
umře-li ti však sen,
zbledne svět.
v květinách leží spáč,
pokoj jemu.
zrazený bloudí sen,
nepohřben, nepohřben,
pustinou.
17
za majakovským
v temné noci
k černým slzám mým se druží slzy rudé,
v temné noci za jarního deště:
tys to věděl, já to nevím ještě,
co bude.
za dnů štěstí,
za dnů revoluce, slávy, vítězství
byls zlatou křídlovkou na rudém náměstí,
a já tě miloval.
dech věcí nejvyšších dul vichrem nad hlavami,
my byli se všemi a nebyli jsme sami,
nám srdce okoval.
milenka rudá v krvi milovala,
tančila, zpívala, rodila, vstala,
řítil se starý krov:
ty, majakovskij, byl jsi svědkem všeho,
já s. k. n. jsem v dáli z rytmu tvého
pil váš kov.
18
po letech, za dnů neštěstí svého
malicherného
a přece silného jak smrt,
zůstavše básníky, ač jsme byli svědky
traktorů, stoup a nebozezů pětiletky,
setkali jsme se znova:
ty už jen stín, já živého cos ještě.
je temná noc a jarní letí deště
přes dvojí žal.
tys dotrpěl ho, dozpíval,
a já mám slova ještě.
toť vše.
19
nepláči pro ženu
nepláči pro ženu,
pláči pro svůj sen:
v prachu na silnici
leží pohozen
jako květ makový,
schnoucí rudý květ,
který odhodila,
chtějíc dovádět.
nepláči pro ženu,
pláči pro život:
nedošel jsem cíle
o poslední schod.
měkká ústa chladná
řekla tvrdě dost,
minulost jsem prohrál,
ztratil budoucnost.
20
pod gilotinou
prý vraždíme, co milujeme.
nikdy tě nezabiji.
a přece spolu nedojdeme.
přetneš mi šíji.
jsi němá gilotina.
skláním už hlavu.
až vypadne ti z klína,
ukaž ji davu.
nepadl v bojích ni bídou strohou,
léta ho nezlomila.
zhroutil se u mých hedvábných nohou,
když jsem ho pokořila.
21
černé pole
odkvetlo stéblo tonoucího,
mrazivý vítr láme je.
po poli mrtvých snů a klamů
marně se plouží naděje.
obrací ve tmě mrtvá těla,
marně se dívá do tváří.
ztrnulá ústa nedýchají,
vyhaslé oči nezáří.
jen ticho, hrozné ticho širé
zavolá, zalká, zapláče.
a z bezhvězdného nebe kane
studená rosa na spáče.
vše mrtvo. jednoho jen třeba:
ty mrtvé pohřbít. nemohu.
to černé pole přeorati.
jednoho třeba. nemohu.
22
balvan
balvan v sobě nosím
z mramoru a spěže,
na prsou mi leží,
do srdce mne řeže.
podobu má sladkou,
tíhu nejhroznější;
snad již nenáležím
mezi lidi zdejší.
s balvanem tím v prsou
těžko, těžko žíti;
s podobou tou sladkou
chce se odejíti.
23
v bludném kruhu
v bludném kruhu utrpení
nemohu se zastaviti,
bezmocně se točím.
kde jsi, ranní kuropění,
bych se mohl probuditi,
světlo dáti očím!
žiji noc a piji jedy,
v temnu chřadnu, lupen zkřehlý,
v temnu spadnu do řeky.
z temných očí naposledy
probodnou mne chladné jehly,
marné sbohem na věky.
24
s jabloně marně sněží
nic na cestu již nezbylo
za tím, co srdce vysnilo,
čím hlava zahořela:
snem nejkrásnější zůstal sen,
na prahu štěstí zaškrcen
rukou, jež zledověla.
vlaky tě vozí tam a zpět,
ulice jsou tvůj hrůzný svět,
v němž bloudíš za přízrakem;
dáváš se k marným cílům nést,
v příboji davů, síti cest
den ze dne zmítán vrakem.
všecko, co potkáš, zabolí,
a nepřekročíš mrtvoly,
jež na srdci ti leží:
všude je s tebou, kam se hneš,
pro všecko druhé oslepneš,
s jabloně marně sněží...
27
bezradnost
chtěl bych mít boha, abych proklínal,
chtěl bych mít ďábla, abych čaroval,
leč mám jen mozek, který zešílel,
a srdce, které pláče.
chtěl bych mít sílu pro zlou nenávist,
chtěl bych mít pýchu jako vichru svist,
leč mám jen lásku, lásku bezradnou,
a žal, jenž v prázdnu kvílí.
28
jdu mezi spáče
zbledl mi svět jak hvězdnatá noc k ránu,
leč to, co přijde, nebude již den;
vypadl rubín z mého talismanu,
ze živých byl jsem drsně vyhoštěn.
jdu mezi mrtvé, umíraje žízní
po zhaslém světle, zavražděném snu,
jdu mezi spáče, zbavené všech trýzní,
leč se strachem, že brzy neusnu.
29
spálený strom
jak teskno stromu, košatému kdysi,
jenž na slunci snil svého štěstí sen
a každým květem hlásal optimism
a každým listem chválil nový den,
když náhle bleskem rozpolcen a spálen,
jak strašidlo se tyčí z ranních par
a krváceje z ran, jichž nezahojíš,
naději ztratí, radost, sílu, tvar.
tu, neumře-li do příštího jara
a vzhlédne jako ukřižovaný,
na rozhozených údech vypučí mu
zeleně trochu, život prohraný.
jak stařec shrbený, když slzy vyschly,
jen o svém žalu ještě šelestí,
zatím co vůkol mladá zeleň bujná
se valí útokem a přes něj ke štěstí.
30
modrá hvězda
bludička dobrá nebo zlá
v hlubině srdce
horoucně tobě plápolá
pro život, pro smrt.
všecko, čím jsi a býti chceš,
závisí na ní,
zvítězíš nebo zahyneš
veden tím světlem.
každý má bludičku jinačí,
svou vnitřní hvězdu;
někoho strhá a zmrzačí,
jiného zdvihne.
leč provždy zhasne-li v srdci ti
modrá ta hvězda,
mrtvolou živou ti blouditi,
raději zab se.
31
výroční
řekněte jí, až ji potkáte,
výročí že slavím po páté,
se svým žalem bloudě sám a sám,
slepcem na světlo si vzpomínám.
setkáte-li se s ní, rcete jí,
beze snů že bloudím alejí.
nezřím nazad, padesát pět let,
jež mi zhořkla jako cizí svět,
před večerem pochválený den,
nekorunovaný, marný sen.
nezřím vpřed, kam pranic neláká
vypovězeného žebráka.
stínem k reji stínů přihlížím,
za mřížemi smutku živořím.
vřava světla již mi nezpívá:
v srdci praskla lampa zářivá.
32
pavouci smutku
pavouci smutku hlídají mě
v žaláři soukromého bolu,
zatím co venku nosí břímě,
strašlivé břímě lidé z dolů,
dělníci z fabrik, statisíce,
i všecka srdce uražená,
a zkrvavená metelice
v ulicích syčí, bída stená,
a pouze hněv, jenž všecko zvíří,
pro novou tvář a radost vzplane.
ó, avantgardo! pionýři!
ó, vzpoury ruce požehnané!
jsem s těmi z hutí, skal a silnic,
jsem s jejich vzpourou, s jejich řádem.
nezapomněl jsem, nezradil nic.
jsem stále s rudým vodopádem.
nezapomněl jsem. čekám tiše
jak u silnice žebrák chorý,
až hne se průvod nové říše
a píseň davů pod prapory.
33
jak chorý žebrák! oči zrudlé
vše jako zpod závoje vidí.
raněné srdce, mdlé a zchudlé,
se za bolest svou marně stydí.
to nelze změnit. v černé zimě
dobolí žal i život spolu...
pavouci smutku hlídají mě
v žaláři soukromého bolu.
34
fotografie
zde tyto ruce něžné,
ty že jsou loupežnice?
a toto srdce sněžné,
to že je vrah?
nořím se v tyto zraky,
hledám v nich lež a šalbu:
jen něhu pod oblaky
vidím v nich plout.
něhou a smutkem kvete
ten ušlechtilý štěp zde,
pod kterým žal mi hněte
přetrpký chléb,
pod kterým krev mi teče
z nejstrašlivější rány;
oloupen o vše, kleče
o konec lkám.
35
noc touhy
dvacátá třetí na věži kdes bije,
zavrčí auto ještě v ulici.
chtěl bych jí trhat bílé kamelie,
v skleníku spícím vázat kytici.
a šumí ticho červencové noci,
sednice stará praská ze spaní.
ach, v sadě pro ni hrozny trhat moci,
když měsíc všednost stříbrem vyhání.
noc pokojná tu idylicky voní
i venkovem i maloměšťáctvím.
leč zapřáhl bych čtvero bílých koní
a šlechticky jel pro ni městem tím.
setřela slzy srdci raněnému,
jež před spaním teď blouzní vděčností.
a ráno poletí vstříc štěstí svému,
své bolestné a křehké radosti.
36
při víně
unavené konvalinky,
plátky růží čajových
do vína jsem natrhal si
s tváří, bledých tváří tvých.
ze srdce, jež dvakrát pláče,
tvůj i svůj jsem vlil v ně žel,
tvůj i svůj jsem vlil v ně smutek,
aby nás tak nebolel.
víno z topasů a zlata
oblilo nás oblakem,
utkán z bolesti a něhy
soucitným nás pojí snem.
chladná květina tvé ruky
sklání se mi do dlaní,
a když rty své na ni tisknu,
vteřina jak štěstí křehké
vroucně v srdci vyzvání.
39
palma
severní lide, nejlahodnější klima
oválo život můj, touhu mou probudilo,
nejlíbeznější moře očima svýma
přehlubokýma
navždy mne, navždy sladce okouzlilo.
v srpnové noci o nich mi pověděla
palma, kterou jsem objal přitištěn ke pni,
krev moje s její krví si rozuměla,
tesknicí zněla:
„své ruce k modlitbě se mnou pobožně sepni“.
ztepilá palmo ovoce přetěžkého,
zabloudili jsme pod cizí nebe chladné.
jak zatoužila’s po křídlech, zamlklá něho!
mnoho-li všeho
chudobou zmrazeno, severem zmařeno, vadne.
o tvoje vyhnanství opřel jsem svoje léta,
tropy tvé koruny zbledlé jim poskytly střechu.
spolu teď sníme o rodných krásách světa,
hedvábná meta
iluse chlebem živí nás bez oddechu.
40
a dokud míza stoupá našimi kmeny,
bylo by možno naděje sladké se zříci?
před námi mapa světa se hvězdnatě klene,
život se žene, –
přece snad, palmo, palmo má bledolící.
41
smír
když mezi láskou a sudbou svou
jako mezi nebem a zemí
s loďkou svou houpáš se ubohou
s předtuchami a nadějemi,
jednou večer snad po špičkách
přijde host něžný k tvému hoři,
má rozum soucitný v zorničkách,
k osamělému zahovoří.
nad smutek tvůj se nakloní,
zmučené ti políbí čelo,
stříbrem tvá samota zazvoní:
přátelství s tebou posedělo.
svátečním pokojem dýše kout,
poseděl s tebou posel z nebe.
slyšíš-li života struny dout,
sladko zapomenouti sebe.
a nitra čistého modrý květ
v plameni hoře nezaniká.
láska se smířila s přátelstvím.
srdce jen, srdce ještě vzlyká.
42
bez konce
v otevřené rány žalu
úsměv luny sněží hebce.
po třeskutém intervalu
něha opět vánkem šepce.
milosrdná zahradnice
na hřbitově sází kvítí;
vzlétla bílá holubice
zpod ruky, jež měkce svítí.
choré srdce sotva dýše,
choré srdce na kolenou:
je to paprsek jen z výše,
po níž beránci se ženou?
je to přelud, rozmar chvíle
nebo posel vykoupení?
– pro žebráka z černé míle
není odpočinku, není...
43
obsah
magnolie7
přízrak8
cestou10
zavražděný sen11
píseň12
havarie16
umřel sen17
za majakovským18
nepláči pro ženu20
pod gilotinou21
černé pole22
balvan23
v bludném kruhu24
s jabloně marně sněží27
bezradnost28
jdu mezi spáče29
spálený strom30
modrá hvězda31
výroční32
pavouci smutku33
fotografie35
noc touhy36
při víně39
palma40
smír42
bez konce43
[45]
e. p.
stanislav k. neumann: žal
básně 1928–1930
čtvrtý svazek sbírky
editio princeps
kterou rediguje k. janský
výzdoba knihy: toyen
typo: k. teige
tisk státní tiskárny v praze
vyšlo na jaře 1931 ve 120 prodejných (1–120) a 20
neprodejných výtiscích (l–XX)
číslo 53
nákladem erny janské
v praze 2, na palackého nábřeží č. 4
E: jf; 2004
[47]