pavouci smutku

pavouci smutku
pavouci smutku hlídají mě v žaláři soukromého bolu, zatím co venku nosí břímě, strašlivé břímě lidé z dolů, dělníci z fabrik, statisíce, i všecka srdce uražená, a zkrvavená metelice v ulicích syčí, bída stená, a pouze hněv, jenž všecko zvíří, pro novou tvář a radost vzplane. ó, avantgardo! pionýři! ó, vzpoury ruce požehnané! jsem s těmi z hutí, skal a silnic, jsem s jejich vzpourou, s jejich řádem. nezapomněl jsem, nezradil nic. jsem stále s rudým vodopádem. nezapomněl jsem. čekám tiše jak u silnice žebrák chorý, až hne se průvod nové říše a píseň davů pod prapory. 33 jak chorý žebrák! oči zrudlé vše jako zpod závoje vidí. raněné srdce, mdlé a zchudlé, se za bolest svou marně stydí. to nelze změnit. v černé zimě dobolí žal i život spolu... pavouci smutku hlídají mě v žaláři soukromého bolu. 34