noc touhy
dvacátá třetí na věži kdes bije,
zavrčí auto ještě v ulici.
chtěl bych jí trhat bílé kamelie,
v skleníku spícím vázat kytici.
a šumí ticho červencové noci,
sednice stará praská ze spaní.
ach, v sadě pro ni hrozny trhat moci,
když měsíc všednost stříbrem vyhání.
noc pokojná tu idylicky voní
i venkovem i maloměšťáctvím.
leč zapřáhl bych čtvero bílých koní
a šlechticky jel pro ni městem tím.
setřela slzy srdci raněnému,
jež před spaním teď blouzní vděčností.
a ráno poletí vstříc štěstí svému,
své bolestné a křehké radosti.
36